Přistihla jsem syna při krádeži mých peněz!

Přistihla jsem syna při krádeži mých peněz!

Je mu 15 let, chodí do deváté třídy a donedávna dostával měsíční kapesné 1 000 korun. Myslím si, že to bylo dost. On je ovšem jiného názoru.

„Mami, ta tisícovka je fakt málo, musíš mi dávat víc. Před klukama si připadám jako socka,“ oznámila mi nedávno moje milovaná ratolest, jako by se nechumelilo. Nejvíc mě zarazilo to slovo musíš. Sdělila jsem mu, že nemusím nic a že mi tisíc korun připadá vzhledem k jeho věku a potřebám zcela dostačující. Oblečení, školní potřeby a sportovní vybavení mu přece kupuju. Prohlásil, že to je normální, neboť mám vyživovací povinnost (zřejmě do ní podle jeho názoru patří i snowboard a značkové džíny) a měla bych se postarat též o to, aby nestrádal psychicky. Přeloženo z jazyka puberťáka: měla bych mu zajistit takové materiální potřeby, aby přetrumfl Tadeáše a Kryštofa, což jsou jeho nejlepší kamarádi, synáčkové z bohatých rodin.

Od chvíle, co se s nimi dal můj syn do party, je jako vyměněný. Kluci jsou pro něj ve všem vzorem, včetně špatného prospěchu a drzého chování k rodičům i pedagogům (synek si vysloužil ředitelskou důtku a teď bojuje o dvojku z chování).

Škola je k ničemu

Z jedničkáře se stal čtyřkař, na což je evidentně pyšný. „No a co, škola je stejně k ničemu. Tadeášův táta propadal – a jaký je z něj dneska podnikatel! Fakt frajer! Kam se na něj hrabeš s tou svou vejškou a červeným diplomem.“

Rozhodla jsem se, že mu snížím kapesné na polovinu. Zvýším ho jedině v případě, že si zlepší prospěch a bude mi pomáhat v domácnosti (vynášet odpadky, luxovat a nosit těžké nákupy). Prohlásil, že jde o vydírání, na které nemůže přistoupit. „Mami, jak bych asi před kluky vypadal, kdyby mě viděli, jak vláčím tašky ze supermarketu? Jako pako!“

Kapesné jsem snížila, ale účel to nesplnilo. Začaly mi mizet peníze z peněženky. Napřed jsem si toho ani nevšimla, zpočátku se ztrácely menší částky, hlavně kovové dvacetikoruny a padesátikoruny. Účetní knihu si nevedu, takže jsem ztráty přičítala vlastní roztržitosti. Ale pak začaly mizet vyšší sumy, což už mi bylo podezřelé. Tak roztržitá zase nejsem, abych si nevšimla, že se mi vytratila dvoustovka.

Začala jsem stav své peněženky pečlivě kontrolovat a nakonec jsem na syna uhodila: „Tak nejenže se nesnažíš zlepšit si prospěch, pomáhat doma a opětovné zvýšení kapesného si zasloužit, ty ještě ke všemu kradeš!“ „Ty tomu říkáš krádež, mami, já kompenzace. Snížila jsi mi kapesné, takže já jen dorovnávám rozdíl. Copak můžu vyjít s pětistovkou? A buď ráda, že jen dorovnávám. Chtěl jsem přece kapesné zvýšit!“

Žádné výčitky svědomí nebo omluva se nekonaly. Syn se na mě vyzývavě díval a zvědavě očekával mou reakci. Dočkal se. Dala jsem mu pořádnou facku, až mě pálila dlaň. Ale dočkala jsem se i já. „Tak ty mě budeš ještě mlátit, jo? Zavolám na Linku bezpečí, protože jsem týrané dítě!“ Řekla jsem mu, ať to klidně udělá. Neudělal. Ovšem rozhodně nekapituloval. „Ještě jednou mě praštíš, mami, a já uteču z domova! Takovouhle šikanu fakt nemám zapotřebí. Vůbec neuznáváš práva dítěte!“

Obstarává si peníze jinak

Sdělila jsem synáčkovi, že dítě má nejen práva, ale také povinnosti, nad čímž si jen pohrdlivě odfrkl. „Tím jako myslíš školu a vynášení odpadků, jo? A kdepak je to napsaný?“ Kabelku si zamykám v komodě a klíč nosím u sebe. Syn dostává i nadále pětistovku, ale obávám se, že si peníze opatřuje jinak. Našla jsem v jeho pokoji drahé věci, které si z kapesného koupit nemohl. Tvrdí, že je „dostal od kluků“ a že nemám právo šmírovat.

Je jeho současné chování výsledkem mého selhání? Nebo můžou mít tak neblahý vliv jeho povedení kamarádi? Jak mám situaci napravit?

Alena

Názor odborníka: Neobviňovat se, ale dát jasná pravidla

PhDr. Petr Šmolka, psycholog, Poradna pro rodinu Praha 12

Už několikrát jsme se potýkali s pojmem zdánlivá rodičovská bezmoc. Mnohdy bohužel nejde jen o pojem, nýbrž o tvrdou realitu. Zejména u pubertou ovanutého chlapečka může nabýt až dramatických rozměrů. Ze všeho nejtěžší je hned první krok: přestat hledat vinu u sebe. Vlivy, normy a zvyklosti vrstevnických skupin totiž dokážou během chvilky aspoň dočasně rozmetat všechno dobré, co jsme do výchovy dosud vložili. Na šikmou plochu se tak můžou dostat i děti vyrůstající v rodině s opravdu kvalitním zázemím.

Ani druhý krok však není snazší. Je to volba mezi ústupky a důsledností. Právě důslednost se pojí s obavami, kam až by mohl náš chlapec klesnout. Neprotivení se zlu tu přesto není zrovna šťastná volba. Pubescent je sice vzdorovitý, ovšem není blbý. Pokud zjistí, že nás lze vydírat hrozbou dalších excesů, pak nás má tzv. na háku.

Za zákona nás nikdo nemůže jen tak rodičovské zodpovědnosti zbavit: měli bychom mu poskytnout střechu nad hlavou a přiměřenou krmi a také nějaké to oblečení, školní pomůcky, světlo, teplo, vodu… Někde zde však už naše rodičovské povinnosti končí. Jakýkoli nadstandard včetně kapesného je věc jeho zásluh a naší dobré vůle.

Tam, kde aspoň na dálku funguje otec, není od věci dát synkovi batůžek a poslat ho na čas k taťkovi na převýchovu. Pokud podobnou možnost nemáme, pak bychom mu měli určit jasná a zřetelná pravidla, kdy může s nějakým nadstandardem počítat. Včetně konstatování, že mu sice nemůžeme zabránit, aby si ho obstarával nějakými pochybnými transakcemi či dokonce krádežemi, ale on pro změnu nemůže zabránit nám, abychom ho „nepráskli“. Touží-li po pobytu v pasťáku, je to pouze jeho volba. Dříve než ale něco podobného vypustíme z úst, měli bychom zvážit, zda budeme s to svou hrozbu splnit.

 

Příběh o lásce, zdraví a penězích

I největší optimisté mohou mít v životě smůlu. O tom svědčí příběh 30leté Zuzky, maminky dvou dětí, která musí po manželově úrazu čelit nepříjemné…

čtenářů si právě čte tento článek