Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

Jarka: Nenáviděla jsem své dítě a chtěla ho zabít, mohla za to nemoc

Měla jsem ty nejčernější myšlenky. (ilustrační foto)
Měla jsem ty nejčernější myšlenky. (ilustrační foto)
Zdroj: Profimedia

Mé těhotenství bylo krásné, partner se perfektně staral a já se nemohla dočkat, až se stanu matkou. Pak se to konečně stalo a na svět přišel náš krásný a zdravý syn Andrej. Namísto lásky jsem k němu ale cítila nenávist. Častokrát mé myšlenky sahaly až za hranice zdravého rozumu. 

Narození dítěte ze mě udělalo zrůdu

Měla jsem nádherné těhotenství. Bylo pro mě přesně tím krásným životním obdobím, jak jej ostatní matky často nazývají. Vždy jsem si myslela, že budu skvělá máma. Opak byl ale pravdou. V šestinedělí můj partner pracoval na našem domě, aby byl co nejdříve hotový. Častokrát se mnou tedy nebyl doma a zbytek rodiny se o nás prakticky nezajímal. Úklid, vaření a dokonce i hygiena pro mě byly nadlidskými úkoly s věčně řvoucím dítětem, se kterým jsem nevěděla, co si počít. Nikdo mi neporadil, nikdo mi nepomohl.

Většina žen by si však i s tímto dokázala poradit, ale ty, které již měly v minulosti nějaké psychické potíže, které možná třeba ani neřešily, jak měly,  to bylo začínající peklo. A přesně takovou ženou jsem byla i já. Když nad tím teď zpětně přemýšlím, je mi to šíleně líto a bolí mě to. Tolik jsem potřebovala někoho, kdo by mě obejmul nebo mi řekl, ať si jdu lehnout, že místo mě malého pohlídá, možná i uvaří něco dobrého. Abyste si nemysleli, chlap dělal vždy, co mohl, ale co se týče psychických problémů, nerozuměl tomu a neměla jsem v něm oporu. Byl to zlatý člověk, skvělý táta, ale bohužel vychováván někým, kdo považoval psychické problémy jen za hysterii. 

Hlavou se mi honily ty nejčernější myšlenky

S tímhle přístupem se mi to rozjelo. Na malého jsem křičela, byla nepříjemná. Kojila jsem, byl vždy čistý, opěvovaný, venku každý den několik hodin, ale vše jsem dělala spíš proto, že by se to mělo, než že by mě to těšilo. Kolikrát, když jsem byla na dně, jsem už, ač ne úplně vážně, myslela na to, že zabiju sebe nebo jeho, že to jinak prostě už nemůžu zvládat... Zpětně vím, že jsem měla poporodní depresi nebo už laktační psychózu, kterou jsem však neřešila s odborníkem, ale snažila se sama. V roce a půl malého jsem zjistila, že jsem neplánovaně otěhotněla znovu.

Po psychické stránce jsem byla již relativně v pořádku a najednou takový šok! Přítel si mě odmítal vzít a ve mně všechna ta nejistota opět probouzela zvláštní pocity. V pátém měsíci těhotenství to vyústilo v hádky, kdy mě přítel měl chuť dokonce proplesknout, řekli jsme si spoustu špatného a nakonec mě i vyhodil. Samozřejmě si to brzy rozmyslel a litoval, že se k tomu snížil, ale znáte to – ženy nezapomínají. Nakonec jsem se vrátila, ale zase si to rozmyslela, skončila u bratra i s dítětem na matraci v dětském pokoji.

Složila jsem se, skončila v nemocnici na kapačkách. Byli mi sděleno, že jsem emočně nestabilní a zároveň mi byla diagnostikována nervová slabost a porucha osobnosti. Teď nevím, co bude dál. Ale vím, že kdybych bývala začala své problémy řešit mnohem dříve, mohla jsem tomuhle všemu předejít. Přiznávám, že jsem nenáviděla své dítě! Hrozně mě ta slova tíží, ale v dnešní době je čím dál důležitější o tom mluvit. Prosím, všímejte si svých žen, přítelkyň, kamarádek, dcer, snach. Ony se za podobné myšlenky možná stydí.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky


ZAVŘÍT REKLAMU