Viola: Prvního syna mi v devíti měsících vzala voda. Jeho smrt jsem nezvládla

Ilustrační foto
Ilustrační foto
Zdroj: Shutterstock
Ilustrační foto

Prvorozeného synáčka, bylo mu devět měsíců, mi odnesla voda při tragické autonehodě. Nikdy na tu hrůzu nezapomenu! Za dva roky se nám narodil Vašík – a už od miminka vodu miluje.

Ta autonehoda mě stále pronásleduje ve snech. Přívalový déšť a mokrá silnice. Smyk – a auto prorazilo chatrné zábradlí a zřítilo se do řeky. Nebyla hluboká, ale proud byl silný, vtrhl do rozbitého okna a vyrval našeho chlapečka ze sedačky. Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy nám potápěči přinesli k identifikaci jeho tepláčky. Tělíčko našli až druhý den…

Nebudu popisovat ty dny naprostého zoufalství. Naštěstí jsem otěhotněla a narodil se nám Vašík. Sotva jsem ho položila do vaničky, plácal radostně ručičkama a smál se. Už tehdy se mě zmocnila úzkost.

Vašík rostl a vodu miloval čím dál tím víc. Sotva uviděl nějaký potůček, už se k němu hnal. Já měla z vody hrůzu a když pršelo, odmítala jsem se vydat kamkoliv autem. Zato Vašík vyběhl na zahradu a hledal kdejakou louži. Zrušili jsme i bazén, aby se neutopil, v létě jsem s ním odmítala chodit na koupaliště, ale nakonec jsem kapitulovala, protože všechny děti se chodily koupat a Vašík vyváděl, že chce taky.

„Bude nejlepší naučit kluka co nejdřív plavat,“ navrhl manžel a já souhlasila. Nemůžeme ho přece před vodou do smrti chránit a čím dřív se to naučí, tím lépe.

Kluk se naučil plavat za dvě hodiny! „Má talent,“ usoudil manžel a mně naskákala husí kůže. Jedno dítě už se mi utopilo, a tohle tu prokletou vodu miluje!

Vašík začal chodit na plavání. Byl mrštný jako ryba, už ve druhé třídě se „proplaval“ do klubu, začal závodit v mladších žácích a nosil domů medaile. Kladla jsem si otázku: proč? Proč nemiluje nějaký sport, který se hraje na zemi? Proč mi to osud dělá?!

Už je mu deset, jezdí s klubem na závody po republice a já snažím jezdit s ním. Vždycky tam umírám hrůzou. Teď začal skákat z můstku, jde mu to skvěle, ale pro mě to je úplný horor. Když se dívám na ta salta, je mi doslova zle.

Nemůžu se zbavit strachu, že mi voda vezme i druhé dítě. Co když se mu to salto jednou nepovede? Co když se zraní? Tyhle myšlenky se pro mě staly obsesí, vím, že je to špatně, ale nevím, co mám dělat. Mám o syna pořád hrozný strach. 

Viola, Písek

NÁZOR PSYCHOLOGA

PhDr. Petr Šmolka: psmolka@volny.cz

Vážená paní, sotva si lze představit těžší trauma než úmrtí vlastního dítěte. Pokud jsme navíc přímými svědky a do jisté míry i aktéry situace, která nám dítě vzala, trauma se umocňuje.

Častou reakcí na prožité trauma je posttraumatická stresová porucha.

Potkáme-li se s něčím, co nám někdejší otřes připomíná, může nás to zcela paralyzovat. Pocity úzkosti ve chvíli, kdy se druhý synek ocitne ve vodě nebo v její blízkosti, jsou tak zcela legitimní. Manželův nápad, že je třeba naučit syna co nejdříve plavat, byl jednou z nemnoha možných konstruktivních cest k překonání někdejšího traumatu. Vaše nepříjemné pocity tím nezmizely, zasloužíte si však uznání, že jste je dokázala navenek překonat. Posttraumatickou poruchu lze léčit kombinací psychoterapie a léků proti úzkostem.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky