Partnerova rodina je často překážkou ve vašem vlastním životě. Zkuste najít rovnováhu, jak s ní vyjít. V galerii najdete několik tipů!

Nevěřím

Jmenuji se Simona a je mi čerstvých 43 let. Poslední dva roky se ale můj život neudává směrem, kterým chci. I když se snažím jeho cestu ze všech sil změnit, mám pocit, že všichni jsou proti mně a já jdu jako jediná v protisměru. Všechno začalo matčinou preventivní prohlídkou u lékaře. Nic ji nebolelo, tělo nechátralo a paměť jela na plné obrátky. Výsledky vyšetření mě ale srazily na kolena. Máma byla prolezlá rakovinou a v očích doktora byla viditelná nechuť pouštět se do beznadějného příběhu a zachraňovat na vlásku visící život stárnoucí šedesátnice. Měla jsem svůj vlastní život a rodinu, ale máma pro mě byla vždycky trpělivou vrbou, blízkou přítelkyní, autoritou, vzorem i upřímným rádcem. Nedokázala jsem si představit, že ji ztratím.

Je pryč

Nechtěla poslední měsíce života prožít s rukama v dlaních, a tak s otcem vyrazila na dovolenou a nemohla se nabažit vnoučat. Jen málokdo by hádal, že ji zevnitř sžírá nemoc a každý den ukrajuje kus vyměřeného času. Já jsem na tom byla mnohem hůř. Obavy z jejího odchodu mě tížily, nemohla jsem s tím bojovat ani se smířit. Naštěstí jsem našla oporu v Romanovi, který měl pro splíny pochopení a toleroval moje nálady. Bez něj bych to nezvládla. On sám o svého otce přišel před pár lety a přesně věděl, jak se cítím. Těsně před Vánoci vydechla máma naposledy. Čekala jsem to, ale na smrt se připravit nelze. Stála jsem v první řadě a tupě zírala na rakev. Po tvářích mi stékaly slzy, potichu jsem přeříkávala slova jejich oblíbených písní a nenápadným máváním se loučila s nejdůležitějším člověkem v mém životě.

Jdeme dál

Nechtěla jsem se stát obětí přehnaných gest, a tak jsem sama sobě slíbila, že každý týden zajdu na hřbitov a uctím její památku. Tak akorát na to, abych mohla žít svůj vlastní život a neutápěla ve vzpomínkách a zároveň nezapomněla. Otec smutek z jejího odchodu nedával moc najevo. Myslela jsem, že ho tutlá v sobě a nechce na sobě nechat znát, že mu chybí. Po pouhých sedmi měsících mi ale dal najevo, že už má období truchlení za sebou a jde v životě dál. I když jsem s ním nikdy neměla tak blízký vztah jako s mámou, měla jsem ho upřímně ráda a nehodlala jsem mu bránit. Byl svobodný a plný života. Když jsem se ho ale na jeho vyvolenou zeptala, mlžil a odváděl řeč jinam. Asi mu bylo nepříjemné mluvit se mnou o svých dalších láskách, když byl svědkem toho, jak mě sebrala smrt mámy.

Jedna velká rodina

Přesně rok po pohřbu se osmělil a o svátcích se rozhodl nám svůj objev představit. Seděli jsme u večeře a já ho neustále popichovala, že má jeho doprovod zřejmě zpoždění. "Simonko, je tady. Irena." Podíval se na mou tchyni a já cítila, jak se mi tělem prohání vlny vzteku, zklamání a náhlé slabosti. Roman mě popadl a odvedl na terasu, abych se nadýchala čerstvého vzduchu. "Tušil jsem to, nech to, prosím, být. Taky se mi to nezamlouvá, ale co naděláme." Vtrhla jsem zpátky do bytu a vykřičela ze sebe všechno do posledního dechu. V tu chvíli jsem dětem zkazila Štědrý den a ztratila otce i tchyni. Od té doby jsme spolu nepromluvili. Když jsem šla ten týden na "setkání" s mámou, jen jsem seděla u hrobu, rukou přejížděla přes rytinu jejího jména a brečela. Na jednu stranu chci, aby byl táta šťastný, ale všechno má své hranice.