Radana: To, co se mi stalo jen pár minut po silvestrovské noci, mi změnilo život

Čas pro sebe
Čas pro sebe

Vánoce a silvestrovské oslavy nejsou jen pohoda a lenošení. Pro Radanu je to děsivé období shonu a stresu. To, co se jí stalo jen pár minut po půlnoci, dalo směr celému roku.

Jen málokdo si umí vyčlenit pár minut jen pro sebe. Tipy v galerii vám s tím pomohou.

Vánoce a práce

Hysterie kolem Vánoc a konce roku se mě netýká. Pracuji jako účetní, a tak mám v prosinci plnou hlavu jiných starostí. Neřeším cukroví a vygruntovaný dům, ale firemní inventury a splacené faktury. Když pak v předvečer Štědrého dne padnu do postele, vánoční atmosféra je to poslední, co mě zajímá. Táhne mi na pětačtyřicet a na únavu už mám po roce práce nárok.

Nonstop

Svátky jsem strávila v jednom kole. Děti byly neúnavné a neschopné se samy zabavit, manžel znechucený z množství sněhu a nezajímavého programu v televizi, návštěvy se u nás střídaly od rána do večera. Ráno jsem vstávala o hodinku dřív, abych si sedla k oknu a v klidu vypila šálek milované kávy. Byl to jediný čas, který jsem měla jen sama pro sebe. I když mě v novém roce čekaly velké změny a kopec povinností navíc, protože kolegyně odešla do důchodu a náhrada za ni prozatím není, těšila jsem se. Tam jsem totiž svým pánem a co řeknu, to je svaté. Chaos na domácí půdě mi po pár dnech lezl krkem. Čím víc jsem si ale přála čas popohnat, o to víc se vláčel.

Zase sama

Na poslední den v roce se k nám pravidelně sjíždí celá rodina. Už během odpoledne se začali trousit blízcí i vzdálení příbuzní. Dům byl plný lidí k prasknutí, všichni se bavili, překřikovali se, popíjeli a dokola vyprávěli trapné rodinné historky. Každý rok to samé. Bylo to to nejděsivější déjà vu v mém životě. Zatímco v obývacím pokoji byla hlava na hlavě, v kuchyni jsem byla jenom já a věrná kočka. Ale měla jsem podezření, že její přítomnost na barové židli měla jen pramálo společného se mnou, spíš jen hledala klidný koutek. Po půl dvanácté jsem začala snášet skleničky a alkohol před dům, odkud vždycky pozorujeme ohňostroj. Deset – devět – osm – sedm – šest – pět – čtyři – tři – dva – jedna – půnoc!

A je fuč!

Hromadně jsme do sebe nalili panáka domácí slivovice a navzájem si popřáli. Nebe hrálo všemi barvami a ze všech stran byl slyšet hluk a veselí. Tchán měl ale v rukávu malé překvapení. Vystřelil do vzduchu a pobídl nás, abychom chytali padáčky. Dospělí v sobě měli příliš alkoholu a byli rádi, že stojí. Děti byly z novinky nesvé. A tak jsem se rázným krokem vydala do terénu. Brodila jsem se závějemi, které mi sahaly téměř po pas. Sníh mi lezl za oblečení a mě se jímal vztek. Už jsem ho měla na dosah, když jsem zmizela pod bílou pokrývku. Spadla jsem do otevřeného kanálu, který přikryl mokrý a těžký sníh. Když příbuzní přestali žasnout nad mými novoročními kouzelnickými triky, šli mě hledat. Svíjeli se smíchy, ale vytáhli mě a odvezli na pohotovost. Tak začal můj rok hrůzy.

V lednu jsem kvůli absenci druhé kolegyně nadělala neuvěřitelných 58 hodin přesčasů a domů se chodila jen vyspat.

V únoru nám popeláři přímo před domem přejeli milovanou kočku a nechali ji tam ležet. Jen co jsem ráno roztáhla v ložnici závěsy, viděla jsem, co se stalo.

V březnu jsem se rozhádala se svojí nejlepší kamarádkou. Upozornila jsem na opakované nevěry jejího manžela. Nečekala jsem, že mi neuvěří a bude stát na straně záletníka.

V dubnu jsem bojovala s pásovým oparem a byla téměř celý měsíc na neschopence. Na výplatě to bylo znát a sen o letní dovolené se rozplynul.

V květnu přišlo z obce vyúčtování za vodu a doplatek necelých sedm tisíc korun mi zlomil vaz. Počítali jsme každou korunu a jedli jen chleba s medem.

V červnu si můj otec vyšel na houby. Dostal srdeční slabost a zůstal hluboko v lese sám. Našli jsme ho po dvou dnech.

V červenci jsem zapomněla zamknout garáž a vykradli nás. Zmizela kola, pneumatiky a nabíječka na auto.

V srpnu dcera potratila. Prvního vnoučete jsem se nemohla dočkat. Bohužel. Vlastní smutek ale musel jít stranou, protože Radka potřebovala mou podporu.

V září složil syn přísahu a vstoupil do armády. Měsíce jsem mu to rozmlouvala, ale nakonec jsem pookřála a slavnostnímu verbování jsem přihlížela.

V říjnu jsem v práci chybovala a účetní audit to odhalil. Mrzely mě srážky ze mzdy, kterými mě zaměstnavatel na rok potrestal.

V listopadu mi manžel mezi řečí předhodil, že jsem přibrala. Ženy se za ním otáčí, ale má mě rád, a tak mi dal čas na nápravu.

V prosinci jsem vybrala všechny peníze z účtu a zaplatila si dvoutýdenní pobyt v lázních. Kdy? Přes svátky. A dnes vím, že to bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí v životě.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky