Miroslava: Umírám a vím to. Ještě dřív než rakovina mě zabije chování mé dcery.

Na mnoho nemocí nemáme lék.
Na mnoho nemocí nemáme lék.
Zdroj: www.shutterstock.com
Na mnoho nemocí nemáme lék.

Mám rakovinu. Už přešla do metastáz. Léčba je paliativní a já vím, že moc času mi nezbývá. Chtěla bych ho využít co nejlíp, ale brání mi v tom dcera.

Vzala si dovolenou a pak neplacené volno, aby se o mě mohla starat. Bohulibý záměr, kdyby mi jen nakoupila a uklidila, na to už nemám sílu, ale ještě si uvařím a jsem celkem soběstačná.

Byla bych spokojená, kdyby mě dcera pravidelně navštěvovala, povídala si se mnou, něco hezkého mi vyprávěla, ale ona se ke mně nastěhovala a je horší než klíště! Je mi stále v patách. Nedovolí mi ani, abych si vyndala hrneček a uvařila kávu! „Mami, já to udělám,“ tohle je věta, kterou slyším stokrát za den. Jen si lehnu do postele, už mě kontroluje, jestli ještě dýchám. Tváří se jak boží umučení, občas jí ukápne slza, stále jen vzdychá: „Kdyby tady byl tatínek…“ Ale on tu není, zemřel před třemi roky, zatímco já ještě žiju.

Někdy mám pocit, že se tou přehnanou péčí, která mě obtěžuje a dusí, kaje. Než jsem onemocněla, moc se o mě nezajímala. Nevyčítám jí to, měla svůj život, svoje zájmy. „Maminko, udělám všechno, aby ti bylo líp,“ říká často, ale ono je to naopak horší! Už mě nebere jako žijící bytost, ale jako člověka se smrtí na jazyku. Nicméně téma smrt je tabu, vůbec se nesmí vyslovit. Vím, že umírám, proto bych si chtěla užít ještě pár drobných radostí. Ale ona mi to nedovolí. „Tohle nejez, tohle nepij, nečti dlouho, unaví tě to,“ pořád mele, co nesmím, jakoby mě to mohlo zachránit!

Nepustí ke mně ani kamarádku, aby mě neunavila. Připadám si jako vězeň a jsem proti tomu bezmocná. Pustí ke mně jen paní z mobilního hospicu, zdravotní sestru, která mi píchá injekce. Je to rozumná ženská, snaží se dceři domluvit, ale není to nic platné.

Doma je tak ponurá atmosféra, že se v tom vůbec nedá dýchat. „Nech mě ještě žít, nech mě dělat věci, které mě těší,“ domlouvám dceři, ale ona se rozpláče. „Já to s tebou myslím dobře, a ty…“

I tenhle dopis píšu tajně, i notebook mi podle dcery škodí. Zatím si naštěstí nedovolila mi ho zabavit… 

Miroslava, Ústí nad Orlicí

 

NÁZOR PSYCHOLOGA

PhDr. Petr Šmolka - psmolka@volny.cz 

Vážená paní, čtete-li moji odpověď, pak se zdá, že dcera ještě nepřišla o poslední zbytky zdravého rozumu. Jinak by vám ty dnešní Květy zabavila. Nejhorší je, že ona to s vámi myslí dobře. Možná je poznamenána „syndromem sester Červeného kříže“ a má nutkavou potřebu pečovat. Nelze vyloučit ani výčitky svědomí či vypočítavost.

Umanutí pečovatelé by si jako mantru měli opakovat, že nevyžádaná pomoc i nevyžádané rady jsou manipulací. Budete-li na to mít sílu, dejte jí seznam úkonů, které od ní potřebujete a vítáte. S tím, že o další si dle potřeby řeknete. Jako dárek byste jí mohla věnovat knížku Příručka pečovatele od Tamary Tošnerové, která se zabývá problematikou seniorů, včetně pravidel, jak o ně pečovat. Když dcerka svou péči nezredukuje, je jen otázkou času, kdy se budete navzájem upřímně nenávidět.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky