Martina: Přišla jsem o děti, poslední kapkou bylo, když se syn vymočil v obchodě

Nevěra. Co s ní?
Nevěra. Co s ní?

Rozvod se netýká jen manželů, ale i dětí. Boj o ně se může změnit v nelítostnou válku, kdy jsou děti používány jako obranný štít.

Nevěra je nepříjemná životní rána, ale dá se překonat. Nahlédněte do galerie a inspirujte se.

Zlomená

Ani nevím, kde začít. Je mi smutno z toho, kam jsem se dostala a marně hledám cestu ven. Udělala jsem spoustu chyb a přiznávám je. Tisíckrát jsem se za ně omluvila. Ale teď mám pocit, že jsem za přešlapy trestaná už příliš. Jmenuji se Martina a život mi dává jednu ránu za druhou.

Spřízněná duše

Bylo mi čerstvých dvacet let, když jsem se zamilovala do o generaci staršího muže. Roman byl perfektní. Na jedné straně dynamický, živelný a vášnivý, na straně druhé jsem z něj cítila jistoty mentální i finanční. Byl mým mentorem pro život. Podpořil mě ve studiu na vysoké škole a s jeho pomocí jsem o tři roky pozdějipromovala s červeným diplomem. Poslušně jsem vedle něj cupitala jako cirkusový Lipicán a moji rodiče se tetelili blahem, co jsem ulovila za parádní kost. Cestovali jsme, prožívali romantiku i dobrodružství. Jen o založení rodiny jsme oba roky zarytě mlčeli. Když jsem dva měsíce před státnicemi zjistila, že jsem těhotná, zhrozila jsem se. Nakonec jsem ale diplom přebírala s lehce se vzdouvajícím bříškem, Roman mi s pýchou tleskal a v očích měl pohled vyhlížející další etapu našeho společného života.

Za trest

Před porodem jsme stihli i zásnuby a svatbu. Prožívala jsem skutečnou pohádku. Příchod dítěte nic nezměnil, jen jsme místo dvou byli tři. Nikdy jsem nemusela zdůvodňovat svá rozhodnutí, nikdy jsem nemusela prosit o peníze. Když ho vyslali na půlroční služební cestu za oceán, trpěla jsem jako zvíře. Časový posun narušil náš režim, na který jsme byli zvyklí. On se ale na dálku snažil, chodil spát nad ránem, protože chtěl se mnou a s Tobiášem pár minut mluvit. Pak ale přišla série dnů, kdy se vymlouval a z odpovědí se vylhával. Zmocnil se mě panický strach, že je mi nevěrný a já jako husa sedím doma, zatímco on ochutnává to nejlepší, co mu vyumělkované USA nabízí. Klopýtla jsem, podvedla ho a „vloupala“ se k němu na bankovní účet. Syna jsem na pár dnů předala svojí matce na hlídání a vyrazila na spanilou jízdu po nákupních centrech. I když jsem nikdy neměla potřebu luxusu, tentokrát jsem si nebrala servítky a obcházela jen ty nejtřpytivější výlohy. Během dvou dnů jsem utratila neuvěřitelných 430 tisíc!

Pohoda

Když to Roman zjistil, měl jednu jedinou otázku. „Proč?“ Nedokázala jsem odpovědět. Následující dny ale volal přesně podle plánu, a tak jsem měla za to, že pro boháče, jakým byl, byl můj nájezd jen menší dírou v rozpočtu, nevěru ignoroval a přejdeme to bez úhony. Nakonec jsem se dopátrala i pravého důvodu, proč byl jeden čas tak nevrlý a roztěkaný. Obchody nešly tak dobře, jak zamýšlel, a tak měl myšlenky jinde. Nic víc, nic míň. Dokázal se ale vzepřít a vracel se s pozitivním výsledkem.

Nechci tě vidět

Nemohla jsem se ho dočkat. Na letišti jsem se mu vrhla kolem krku, ale vřelého objetí jsem se na oplátku nedočkala. Poklepal mě po rameni a nervózně vyhlížel kufry. Ještě ten den jsme měli horlivou diskuzi o mém přešlapu. Na stůl položil třicet tisíc, abych měla na kauci v novém nájmu. Doporučil mi, abych sobě i malému do týdne sbalila všechny věci. Neměla jsem sílu protestovat. Měla jsem doma boty od Blahnika a kabelky od Fendi, ale scházela střecha nad hlavou. Ztratila jsem lásku svého života, svoje všechno. Soud o majetek byl velice rychlý. Nemělo smysl se bránit, najal si ty nejlepší právníky široko daleko. Jen boj o Tobiáše jsem nehodlala vzdát. Nakonec se zapojily i sociální pracovnice a chodily nás pravidelně navštěvovat. Já jsem se snažila syna přesvědčit, že já jsem ta lepší. A stejné praktiky uplatňoval v té době i můj bývalý manžel. Měla jsem pocit, že ho proti mně popichuje neskutečnou silou a názory, které si od něj přinášel, mě doháněly k šílenství.

Je konec!

S chabým rodičovským příspěvkem jsem musela slevit ze svých standardů, a tak jsem místo butiků obrážela sekáče. Zrovna jsem se prodírala dětským oblečením, když žena u vedlejšího regálu začala křičet: „Kristepane, to snad není možný. Ten kluk mi počůral nohu. Jako pes. No, to je nechutný. Co mám teď asi dělat? Čí je to vlastně dítě?“ Nevěřila jsem vlastním očím. Tobiáš si sundal džíny i spodní prádlo a popřel veškeré dobré vychování. Spor se mi nakonec podařilo urovnat, i když jsem musela běžet vybrat peníze na nové boty a zaplatit poškozené zboží v regálu, které to schytalo stejně jako neznámá žena. Nevěděla jsem, co se děje, co mám dělat. V kabince jsem se snažila krotit vztek, být mámou, autoritou i přísným rodičem zároveň. Když jsem vyšla zpátky do obchodu, věděla jsem, že je konec. Tu ženu jsem znala moc dobře. Stála tam sociální pracovnice, která celému incidentu jen tiše přihlížela. Psala na nás závěrečný posudek.

O dva týdny později přišel dopis s rozsudkem, že syn byl trvale svěřen do Romanovy péče. Navedl ho a vyhrál. Žila jsem pohádku a neustála ten nával štěstí, pochybila jsem a zaplatila tu nejvyšší možnou daň.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky