Marie: Moje matka mě decimovala hroznou výchovou, teď i já ničím svoje děti

Zdroj: shutterstock
Prohlédněte si všechny fotografie (6)

Byla panovačná, sobecká, sebestředná, ješitná. Ale já ji milovala a toužila po objetí, kterého se mi dostávalo jako šafránu.

Pořád jsem měla na talíři, že kvůli mně nemohla celá léta ani do kina! Ztloustla, zvětšila se jí noha. A za to všechno jsem mohla já. Prostě byla jsem to nejhorší, co ji mohlo v životě potkat.

Napřed jsem zoufale bojovala o její přízeň, ale nikdy jsem nevěděla, zda se jí zavděčím. Všechno bylo špatně. A tak mi začala vybírat i kamarádky. „Tuhle mi domů nevoď!“ Nebo: „Tohle je slušné děvče!“ V té době jsem už vzdorovala. Přece mi nebude mluvit do toho, s kým se mám kamarádit!

S kamarádkami jsem se scházela tajně a matce jsem začala lhát. Byl to jediný způsob, jak si uchovat trochu vlastního prostoru, místečko, kam za mnou nemohla.

Psala jsem si deníček, abych se vypsala ze všech křivd a bolístek, schovala si ho v prádelníčku, ale matka ho vyšťourala. To byl virvál! V pokoji mi dělala pravidelné razie, lezla mi do e-mailů, musela jsem jí dávat číst své SMS zprávy!

V šestnácti jsem utekla k babičce. Konečně jsem měla pocit, že mě má někdo rád, respektuje mě, dává mi svobodu. Byl to hotový ráj, ale když mi bylo devatenáct, babička umřela. Studovala jsem a neměla peníze na podnájem, takže jsem se vrátila k matce. A matka slavila vítězství a dávala mi to patřičně najevo.

Ve dvaceti jsem se vdala, jen abych s ní nemusela být. Mám dobrého muže a dvě děti. Snažím se nebýt jako moje matka, a tak jsem možná, nevědomky, zvolila druhý extrém. Rozmazluju je. Říkám jim, jak jsou báječné. Jedinečné. Hezké. A zřejmě to už přeháním, protože začínají být drzé. Odmlouvají. Myslí si, že jsou lepší než ostatní děti, a dokonce lepší než já. Mají vysoké sebevědomí, které jsem v nich vypěstovala, protože jsem nechtěla být jako moje matka, která ho ve mně od dětství zadupávala. A tak si teď kladu otázku, jak tuhle chybu napravit. Zatím mi to nejde.

Marie, Tábor

NÁZOR PSYCHOLOGA

PhDr. Petr Šmolka - e-mail: psmolka@volny.cz

Soužití v rodině, výchova dětí, preferované a odmítané hodnoty, rozdělení rolí, to vše a ještě spoustu dalších charakteristik si osvojujeme v původní rodině. V optimálním případě mohou být charakteristiky našich rodičů modelem k nápodobě, v horším příkladem odstrašujícím. Převáží-li pocit, že především nechceme být jako oni, pak je vysoce pravděpodobné, že se pomyslné kyvadlo může vychýlit až nezdravě na opačnou stranu. Paní Marie to popisuje dost barvitě. Pokud je našim vodítkem pocit „nebýt jako oni“, pak bychom se ve vlastním zájmu měli pídit po tom, jací bychom být měli. O výchově si můžeme něco přečíst, pokusit se hledat kompromis mezi tím, co jsme si z původní rodiny přinesli my a co náš partner, ostudou není ani snaha vyhledat odbornou pomoc. 

Autor: Tereza Lokajíčková

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky