Lucie: K smrti jsem urazila tchyni, je mi to jedno. Zasloužila si to

Ilustrační foto
Ilustrační foto
Zdroj: Shutterstock
Ilustrační foto

Mám tři děti – nejstarší Gábinku a pak o tři roky mladší dvojčata Lukáše a Marka. Z dvojčat jsou příbuzní (zejména manželova rodina) úplně na větvi.

Po narození dvojčat jsem měla plné ruce práce. Sotva jeden klouček usnul, druhý začal řvát.

Na Gábinku už nebylo tolik času jako dřív, kluci mi dávali zabrat.

Vlastně jsem si ani neuvědomovala, že ji tak trochu zanedbávám. Oči mi otevřely až návštěvy příbuzných, kteří se k nám hrnuli. „Ahoj Lucko, my se na chvíli stavíme. Chceme se podívat na kluky, nevadí ti to, že ne?“ Pokaždé jsem to odkývla, bylo mi trapné je odmítnout, ačkoliv jsem neměla vůbec náladu na společenské aktivity. Dveře se skoro netrhly. A všichni se točili jen kolem dvojčat. „To jsou krásní chlapečkové! Celý tatínek! A už se smějí!“ Přinášeli dárky a pořád jen obdivně vrněli, jak jsou ta dvojčata úžasná.

Jednou odpoledne, když se zase takhle rozplývali, jsem uslyšela Gábinku. Stála uprostřed pokoje. „To jsem já, Gábinka! Podívejte se na mě! Já jsem tady taky!“ volala. Stála tam opuštěná, tříletý brouček, v očích slzičky. Jako bych dostala facku. Málem jsem se lítostí rozbrečela. Sedla jsem si k ní na bobek a objala ji.

„Maminko, vy už mě nemáte rádi?“ Rána přímo do srdce. „To víš, že máme, miláčku. Jsi naše milovaná holčička.“ Tiskla jsem ji k sobě a dusila se lítostí. Jak se asi musela cítit, když se všechno točilo jen kolem kluků?

Tohle se nemělo stát. Všechny děti si zaslouží stejnou pozornost, stejné projevy lásky, a my naši holčičku odsunuli stranou. Návštěvy příbuzných jsem po téhle události zredukovala na minimum. „Nemáš jen vnuky. Máš taky vnučku,“ vyčinila jsem tchyni, která se nad kluky rozplývala nejvíc a Gábinku dokonce okřikovala, aby na ně nesahala, ještě prý něco chytnou!

Tchyně se k smrti urazila, ale je mi to jedno. Gábinku jsem zapojila do péče o mimina, dávám jí najevo, jak je pro mě důležitá a že bez ní bych to nezvládla. Chodíme s kočárkem na procházky, povídáme si. Nezapomenu na večerní pohádku, i když se mi únavou klíží oči. A moje holčička má v rodině zase místo, které jí právem náleží.

Lucie, Vsetín

NÁZOR PSYCHOLOGA

PhDr. Petr Šmolka - psmolka@volny

Milá Lucie, vaše Gábinka se v životě neztratí! Není běžné, aby se dítě v jejím věku tak asertivně hlásilo o svá práva. Bohužel si však lze říci o pozornost i jinak.

Můj letitý kolega dával rád k lepšímu historku o „vítání občánka v jejich rodině“. Když se mu narodil mladší bratr, snažil se ho nejprve umlátit „bejbyfl aškou“. Rodiče mu v tom zlovolně zabránili. Od té chvíle přestal přijímat potravu, musel být hospitalizován a krmen sondou. Také způsob, jak si říci o zájem těch, které jsme až dosud měli sami pro sebe! Nemoc a bezmoc jsou účinné zbraně k získání pozornosti. Na nás dospělých by však mělo být, aby naši potomci o zájem bojovat nemuseli.

Narození sourozence připravuje prvorozence o dosavadní privilegia. Moudří rodiče se jim to snaží nějak kompenzovat. Pak je šance, že se vše obejde bez slziček a protestních hladovek.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky


Nejnavštěvovanější