Jak přežít společné soužití, se dozvíte v galerii.

Že by mohl nastat rozkol kvůli společnému příjmení, to mě ani ve snu nenapadlo. Ale nastal. Jmenuju se Písecká. Jsem na to jméno hrdá, a to nejen proto, že jsem v naší rodině jeho poslední nositelkou, ale můj otec je lékař, děda taky a pradědeček byl odbojář, který přežil koncentrační tábor. Jsem na své předky pyšná a nechci, abychom vymřeli po přeslici.

Můj budoucí muž se jmenuje Píč. Je na své příjmení také hrdý – jeho předci byli kováři, i on je kovář, ale umělecký. Příjmení jsme vlastně neřešili, problém nastal až na matrice při vyplňování žádosti o uzavření manželství. Trochu jsem zkoprněla a nesměle pípla: „Ale já se nechci jmenovat Píčová! Chci zůstat Písecká!“

Můj budoucí choť na mne vrhl temný pohled: „Tak ty odmítáš přijmout moje příjmení?! Příjmení mých předků, na které jsem pyšný? Vystopoval jsem náš rod až do 17. století! Proč jsi mi to neřekla? Já to považoval za samozřejmost!“

Matrikářky jen zmateně koukaly. „A proč bych si nemohla nechat svoje příjmení? Co je na tom špatného? Pokud na tom trváš, děti se můžou jmenovat Píč, Píčová, ale já chci zůstat Písecká!“

Mému vyvolenému létaly z očí blesky. „Tak ty mým příjmením pohrdáš? Bojíš se, abys nebyla směšná? To máš tak málo sebevědomí? To mě překvapuje, paní doktorko! Mamince ani babičce to nevadilo, ale milostivá si chce nechat své rodné příjmení! Písecká! Od slova písek!“

„Pořád lepší od slova písek, než…“ odvětila jsem vztekle.

Matrikářky si šly uvařit kafe. „Nedáte si taky?“ zeptaly se. „Dal bych si panáka!“ zahromoval. „Tak to tady bohužel nevedeme,“ pravila matrikářka. Dala jsem si kafe. A můj milovaný prohlásil: „Pokud si nevezmeš moje příjmení, tak si tě nevezmu!“ Hrozně jsem se naštvala a odešla. A na ulici se rozbrečela. Copak je to tak důležité? Co je špatného na tom nechat si své rodné jméno? „Ještě si to můžeš rozmyslet,“ dohnal mě na ulici. „Ty si to rozmysli,“ vzlykla jsem. „Jsi hnusný mužský šovinista!“ a pádila jsem domů. Už týden čekám, kdy se mi miláček ozve. Nic. Mám ustoupit, nebo trvat na svém?

Jolana, Rokycany

NÁZOR PSYCHOLOGA

PhDr. Petr Šmolka: psmolka@volny.cz

Začnou-li snoubenci po tříleté známosti řešit otázku společného příjmení až ve chvíli když si sjednávají termín sňatku, je to přinejmenším zvláštní. Je-li to pro ně otázkou bytí či nebytí, pak je na čase volbu ještě zvážit.

Škoda, že jim matrikářka místo kávy nenabídla možné alternativy. Třeba i tu se zdvojením příjmení. S tím, že na požádání není nutné po muži převzaté jméno přechylovat. Jolana by nemusela být Píčová, ale Jolana Píč Písecká.

Kdyby i poté hrozil Pavel rozchodem, měla by ho vzít za slovo! Na neuvážených ultimátech nelze nikdy vybudovat kvalitní vztah. Hrozit rozchodem či rozvodem, nebude-li po mém, může jen trouba nebo alibista. Proč alibista? Proto, že tak jako tak chce vztah ukončit. Vysloveným ultimátem se alibisticky snaží přehodit vinu na vás!

Připravila Tereza Lokajíčková a Dagmar Morenová