Začalo to malým tetováním na rameni. Dobře, když se jí to líbí, říkala jsem si. U drobné ozdůbky ale nezůstalo. Záhy přišla s potetovanou paží, od ramene až po dlaň. Byla nadšená, prý je to super tetovací salon a nabízejí nádherné vzory. Je to sice dražší, ale chodí přece na brigády, takže si na tu krásu vydělá.

„Snad už to stačí, ne?“ zeptala jsem se. „Ale mami, já mám ještě další plány! Tělo je jako malířský plátno, dají se na něm udělat nádherný věci. Jsou to umělecký díla! Teď si nechám na zádech vytetovat andělský křídla. Mám krásný záda, bude to super!“

„Jo, teď máš krásný záda! Tak proč si je chceš zničit? Víš, jak budeš vypadat za třicet let? Jako cvok!“

Dcera se jen shovívavě usmála. „Mami, jsi hrozně staromódní. Nechodíš na žádný koncerty. Všichni jsou tetovaní. Bez ohledu na věk. A mně se to líbí!“ Nedala si to vymluvit. K tetování si pořídila piercing na jazyku, na obočí a na horním rtu. Jen jsem kroutila hlavou. „A mezi námi, při líbání ti to nevadí?“ Dcera se jen ušklíbla. „Ne! Je to sexy!“

Jistěže ji to tetování bolelo, navíc stálo spoustu peněz, ale nedala si pokoj. Na nohách si nechala vytetovat punčochy! Každou jinou a každou jinak dlouhou! Málem mě ranila mrtvice. „Proboha, vždyť už to nikdy nedostaneš pryč! Co budeš dělat, až se ti ty fusekle přestanou líbit? Jak chceš s touhle parádou chodit do práce?! Vždyť tě nikde nezaměstnají!“

„Ale neboj. Vezmu si kalhoty, no. A v zimě černý punčochy, kdyby nastal problém. Ale budu si hledat takovou práci, kde to nebude nikomu vadit!“

Poslední „úlovek“: Na břicho si nechala vytetovat hada, který má hlavu až… no asi tušíte, kde. A zase: „Je to děsně sexy!“

Ach jo. Jednou se bude chtít vdát. Bude mít možná rodinu. To si vezme nějakou potetovanou obludu? Kdo jiný by ji taky chtěl? A nechá zmrzačit i děti? Jsem z ní fakt zoufalá.

Helena, Frýdek-Místek

NÁZOR PSYCHOLOGA

PhDr. Petr Šmolka - psmolka@volny.cz

Vážená paní, mohu s vámi sympatizovat, mohu dokonce přiznat, že váš postoj je mi bližší než ten, jímž se řídí kroky vaší dcery. Nic víc však pro vás udělat nemohu, podobně jako vy pro vaši dceru. Náš sklon spojovat si tetování s osobnostními rysy má racionální jádro. Kérku nám mnohem pravděpodobněji učiní spoluvězeň v nápravném zařízení, než třeba kolega v některém z ústavů Akademie věd. Tetováží se snažíme podávat o sobě nějakou výpověď. Lze ji chápat i jako prostředek „anticipační socializace“ – potřeby někam patřit, třeba právě mezi „nás tetované“. Helenina varování jsou podložená, na její slova časem asi dojde. Pro uplatnění v pracovním a partnerském životě je potetovanost spíše nevýhodou. Snad jen u uchazečů o práci na pirátské lodi může absence tetování představovat problém…

Autor: Tereza Lokajíčková