Od první chvíle jsem si ho zamilovala, nikdy mi ani na mysl nepřišlo, že je nevlastní. Byl adoptovaný, takže byl náš, vlastní, a i když se jednou bude muset dozvědět pravdu. Ta doba byla nekonečně vzdálená.
Jaroušek rostl jako z vody, vyklubal se z něj moc pěkný a šikovný klouček a všem nám dělal radost. Nikdy by mě nenapadlo, že se situace může změnit. Jarouškovi bylo sedm let, chodil do první třídy, když se jeho táta Ondřej, můj zeť, začal chovat odtažitě. K chlapci, ale i ke Kláře, mojí dceři.
Nakonec vyšla pravda ven. Ondřej se zakoukal do jiné ženy. Rozvedené, s pětiletou holčičkou. Když Kláře oznámil, že se hodlá rozvést, netušil, že za dveřmi je Jaroušek. Rozčilené hlasy rodičů ho zarazily, a tak tam zůstal stát a poslouchal. „Že si chci vzít ženu s dítětem? Alespoň vím, čí je! O Jarouškových rodičích nevíme nic! Kdo ví, co se z něj vyklube!“
Klouček vstoupil do pokoje, jak mi to vyprávěla dcera, celý vyděšený. „Já nejsem váš?“ zeptal se. V očích měl slzy. „A tatínek si chce vzít jinou maminku? On nás nemá rád?“
Zeť zkameněl, ale vypadl z bytu jako pověstný cukrář. Dcera kloučka s pláčem objala a přitiskla ho k sobě. „Neboj se, jsi můj chlapeček, já tě nikdy neopustím,“ utěšovala ho.
Jak vysvětlit tak malému dítěti tuhle složitou situaci? Dodnes to úplně nepochopil. Dcera se s manželem rozvedla, ale musela se s ním soudit o alimenty! Spor nakonec vyhrála, Jarouška Ondřej jednou adoptoval, a tak se stal navždy jeho otcem. Ondřej ale nedá pokoj, chce se soudit dál, chce adopci zrušit, vždyť je rozvedený, má novou rodinu (nové manželce se podařilo otěhotnět), tak přece nebude živit nějakého pancharta – to opravdu řekl – který po něm ještě může dědit!
Vůbec nechápu, jak se ve slušném chlapovi, který měl podle znalců všechny předpoklady být dobrým otcem, mohl skrývat takový bezcitný mizera.
Alena, Litvínov
NÁZOR PSYCHOLOGA
PhDr. Petr Šmolka - e-mail: psmolka@volny.cz
Vážená paní, podobné věci se bohužel dějí. „Bezcitným mizerou“ však Ondřej není kvůli rozvodu, ale kvůli tomu, co následovalo. K té snaze vymazat Jarouška z vlastního života je třeba značná vada charakteru. Omluvou nemůže být ani případný tlak jeho nové partnerky, která by si přála mít jej pouze pro sebe. Slušný chlap by se snažil vztah a kontakty se synem udržet; to nejmenší, co by pro něj mohl udělat, je snaha poskytnout jemu i jeho matce slušnou životní úroveň. Pokus o zrušení adopce je naštěstí marný – právně je Ondrova rodičovská zodpovědnost stejná, jako u pokrevního dítěte.
Adoptivní děti by se však měly včas a přiměřenou formou dozvědět pravdu o svém původu. Nejen kvůli geneticky podmíněným nemocem, ale především kvůli tomu, aby se o adopci nedozvěděly příliš nešetrně.
Autor: Tereza Lokajíčková a Dagmar Morenová