Alena: Našla jsem manžela jak sedí, zírá před sebe a kýve se. Diagnóza je špatná

Ilustrční foto
Ilustrční foto
Zdroj: Shutterstock
Ilustrční foto

Naše spokojené a často i šťastné manželství trvalo dvanáct let. Po mém boku stál silný a vyrovnaný muž. Opora.

Vždycky jsem měla pocit, že já jsem ten slabší článek v našem vztahu. Občas smutná z toho, že se nám nepodařilo mít děti, z problémů v práci nebo i z ponurého počasí. On byl můj pilíř, moje jistota. Pokaždé mě dokázal vytáhnout z té mé „depky“, třeba jen veselým příběhem nebo výletem na nějaké pěkné místo.

Vůbec jsem nepřemýšlela o tom, že by se to mohlo změnit.

„Táta dostal infarkt, leží v nemocnici. Nevypadá to dobře,“ oznámil mi onoho letního odpoledne můj Pavel a v hlase měl tak hluboký smutek a beznaděj, až jsem se vyděsila. Pohladila jsem ho a pronesla to obvyklé klišé – bude to dobré, uvidíš. Nebylo. Pavlův otec za dva dny zemřel. Do té doby jsem Pavla neviděla plakat. Nevěděla jsem si rady s jeho slzami, nenacházela ta správná slova útěchy. Pavel měl svého otce moc rád, někdy jsem jim to souznění až záviděla. A teď tu jeho táta není…

Jako by toho bylo málo, měsíc po otcově smrti dostal Pavel výpověď z práce. Prý reorganizace. Poděkování, tři platy a nazdar. Jsi schopný, něco si najdeš, oznámil mu šéf. Pavel se pohroužil do sebe, byl zamlklý, nechtěl o svých pocitech mluvit. Nebo to nedokázal jen se mnou?

Vyvrcholilo to před dvěma měsíci. Vrátila jsem se z práce a našla Pavla sedícího v křesle. Měl nepřítomný výraz a kýval tělem dopředu, dozadu, dopředu, dozadu…„Pavlíku, miláčku, co se děje,“ pronesla jsem vyplašeně. Nereagoval, jen nepřítomně zíral před sebe a pořád se tak děsivě kolébal.

Když se situace nezměnila ani po třech hodinách, zavolala jsem záchranku. Pavel nereagoval ani po příjezdu záchranářů. Zdálo se, že je v jiném světě. Nemluvil. Choval se jako loutka, poslušně si nechal píchnout injekci a pak pokorně nastoupil do sanitky. Po předběžném vyšetření ho převezli do psychiatrické nemocnice. Údajně se nervově zhroutil. To bude dobré, utěšovala jsem se. Nebylo. Ošetřující lékař mi sdělil podezření na diagnózu, která mě ani ve snu nenapadla a k smrti vyděsila. Schizofrenie! Spouštěcí mechanismus mohla být smrt otce a ztráta zaměstnání. Ta nemoc jen číhala na svoji příležitost. Denně Pavla navštěvuji, ale zřejmě mě vůbec nevnímá. Tolik bych chtěla věřit, že to bude zase dobré… 

Alena, Klatovy

NÁZOR PSYCHOLOGA

Petr Šmolka - psmolka@volny.cz

Vážená paní, milá Aleno, na vašem trápení snad lze nalézt alespoň něco pozitivního. Na nějakou dobu budete nucena převzít větší kus zodpovědnosti. Manželovi tím pomůžete přinejmenším stejně jako slovním ubezpečováním, že i jemu bude časem lépe. Zcela jistě bude.

Zatím se budete muset obrnit jen kapkou trpělivosti. Schizofrenie je sice nemoc závažná, zároveň však dnes i slušně léčitelná. Bývá jen otázkou času, než léky zaberou. Jedním z možných efektů terapie je pak střídání fází remise a ataky. Ve fázi remise by na pacientovi jeho nemoc nikdo nepoznal. Remise mohou trvat měsíce i roky. Přijde-li další ataka, pak už zpravidla víme, co pomáhá. Když je první ataka vyvolána (podobně jako u vašeho muže) silnou emoční ranou, pak se může stát i to, že další ataky již nepřicházejí a úspěšná remise je trvalá.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky


Nejnavštěvovanější