Vilma: Nedokážu milovat své prvorozené dítě, bylo příčinou mého neštěstí

Zdroj: profimedia
Prohlédněte si všechny fotografie (10)

Nerada vzpomínám na své první manželství. Vzala jsem si opilce a násilníka jen proto, že si to přáli moji rodiče. Přivedl mě ale do jiného stavu.

Snažte se vztahu s psychopatem včas vyvarovat! Jak takového člověka odhalit, se dozvíte v galerii. 

Pepa o mě sice usiloval, ale já ho nechtěla. Byla jsem zamilovaná do jiného kluka, začali jsme spolu chodit, ale to Pepa neunesl. Na jedné vesnické tancovačce mě opil, musel mi do toho vína něco nalít, byla jsem úplně omámená. Pak mě odvlekl do křoví a tam mě znásilnil. Nemohla jsem ani křičet, protože mi zacpal ústa.

„Teď už jsi moje, ten tvůj Pavel už tě stejně nebude chtít!“ šeptal mi opilecky do ucha. Hrozně jsem se styděla, bylo mi strašně. Horká voda ve sprše nedokázala smýt ten pocit hanby a ponížení.

Když jsem nedostala menstruaci, tušila jsem, že je něco špatně. A prohlídka na gynekologii to potvrdila. Byla jsem těhotná! S pláčem jsem se svěřila mámě, vylíčila jí celý příběh, ta to řekla tátovi, táta si došlápl na Pepu a byla svatba. Svatební noc jsem proplakala a pak jsem plakala denně. V mém těle rostl vetřelec, o kterého jsem nestála.

Narodil se mi zdravý kluk. Nejspíš přežil jen díky péči mojí mámy. Nechtěla jsem ho kojit, přebalovat. Pepa se navíc choval tak odporně, že i moji rodiče, věřící katolíci, souhlasili s rozvodem.

Časem se můj vztah k synovi Jirkovi stabilizoval. Bylo to hodné a hezké dítě, ale já o ně pečovala jen z povinnosti. Pořád v něm vidím Pepu. Nedokážu vymazat z hlavy, jakým způsobem byl počat.

Když mu byly tři roky, znovu jsem se vdala, dokonce za Pavla, se kterým jsem chodila před znásilněním. Narodila se nám holčička Eliška a já jsem přešťastná! Tohle dítě miluji od první chvíle. Jirka o sestřičku láskyplně pečuje. Snažím se mu nedávat najevo, že ho mám méně ráda než dceru, ale myslím, že to cítí. Jsem na něj milá a laskavá, protože je to hrozně hodný a chytrý kluk, ale co když se to změní? Co když bude jednou stejný jako jeho otec?

Za své pocity se hrozně stydím. Tolik bych chtěla svého syna milovat stejně jako dceru! Trápím se a nevím si rady.

Vilma, Olomoucko

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

Mateřská láska je považována za cosi samozřejmého, stejně jako fakt, že by správná matka měla mít všechny své děti ráda stejně. Realita je však s tímto stereotypem často v rozporu. Problémy mohou mít i matky, které za sebou nemají tak pohnutý osud, jaký vám, paní Vilmo, přichystal Jiříkův biologický otec. Mnohé matky svůj problematický vztah k některému z dětí popírají, jiné si jej – podobně jako vy – vyčítají. Přitom vy jste už toho pro Jirku vykonala víc, než by se na počátku dalo předvídat. Podařilo se vám od jeho otce odejít, umožňujete mu život v harmonické rodině. Chybí už jen málo – abyste se nesnažila svůj vztah s ním příliš pitvat. Poskytujete mu, co můžete, naštěstí je to zřejmě pohodový kluk. Nepochybně i vaší zásluhou.

Lze pochopit vaše obavy, aby časem nevyrostl do otcovy podoby, jsou však spíše škodlivé. Podobné myšlenky totiž mohou mít někdy sebenaplňující sílu.

Čím více se něčeho obáváte, tím více tím můžeme své okolí ovlivnit.

Nemusíme zrovna sdílet Makarenkův pedagogický optimismus, přesto bychom biologickou dědičnost měli považovat pouze za jeden z faktorů, jimiž je náš život spoluurčen. A navíc Jirka nepochybně nese také geny vaše a vaší „větve“. Roli hrají i vlivy prostředí. U dětí především atmosféra rodiny, v níž vyrůstají. Když to vše shrnete, zjistíte, že Jirka nemá zas až tak špatný vklad do budoucího života. Také vaší zásluhou!

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky