Světlana: Léta mě týral. A já ho nechala umřít...

Prohlédněte si všechny fotografie (10)

Byly to roky utrpení. Nadávky, facky, kopance. Z mého pohledného manžela (asi proto jsem si ho vzala) se záhy vyklubal opilec a tyran. Když jsem čekala první dítě, zmlátil mě tak, že jsem potratila. „Děvko, kdoví, jestli je to vůbec moje!“ řval. Jenže já jsem v nemocnici řekla, že jsem spadla ze schodů. Druhé dítě, chlapečka, jsem kupodivu donosila. Bylo to moje jediné štěstí, záchrana, k níž jsem se upnula.

Snažte se psychopata rozpoznat dřív, než bude pozdě. Více najdete v galerii.

Ale týrání neskončilo. Modřiny jsem vždy zamaskovala líčidlem, nosila jsem brýle proti slunci a pořád se bála. Takhle jsem žila – respektive ani nežila.

Manžela jsem nenáviděla, ale bála jsem se odejít. Tolikrát jsem si přála, aby umřel, aby mě osud nebo Bůh zachránil! Jenže záchrana nepřicházela – a manžel začal pít ještě víc. Jeho opilecké stavy byly zpočátku hrozné, utíkala jsem i se synem z domova, kolikrát jsme přespávali v parku nebo u kamarádky. Pak se manželova agresivita ztlumila. Domů se většinou připotácel a padl na postel jak zabitý. Zabitý… Tisíckrát mě napadlo vzít polštář a udusit ho. Ale copak jsem vrah?

Možná, že jsem. S touhle myšlenkou žiju už 10 let a ničí mě výčitky svědomí. I strach z trestu. Někdy se mi podaří tu scénu odsunout někam hluboko do podvědomí a aspoň na chvíli dokážu být šťastná. Ze svého syna, který je hodný, má mě rád a dobře se učí. Chce být lékařem. Ale bude mě mít ještě rád, řeknu-li mu někdy pravdu? Myslí si, že se táta upil k smrti. I jemu se po smrti tyrana, který pro něj neměl jediné laskavé slovo, nikdy ho nepohladil, nepochválil, ulevilo. Na pohřbu neuronil ani slzu. „Teď už to bude dobré, mami,“ řekl mi a objal mě kolem ramen.

Jenže ten příběh byl trošičku jiný. Stalo se to v létě, syn nebyl doma. Vrátila jsem se z práce domů a na zemi ležel manžel.

Všimla jsem si, že má ránu na hlavě, v opilosti zřejmě zakopl a uhodil se o stůl. Židle poražená, na rohu stolu stopy krve a pod manželovou hlavou temná kaluž. Na chvíli se probral, podíval se na mě: „Pomoz mi, prosím,“ zašeptal a snažil se zvednout ruku. Ale já se na něj jen mlčky dívala.

Pak jsem se otočila a pomalu vyšla z bytu. Asi dvě hodiny jsem bloumala po městě. V hlavě jediná myšlenka: Uvidím, jak na tom bude, až se vrátím. A když jsem se vrátila, byl manžel mrtvý. Zavolala jsem sanitku, lékař konstatoval smrt, přijela policie, proběhlo vyšetřování.

Výsledek – smrt bez cizího zavinění.

Od té doby mě pronásledují výčitky svědomí. Nechala jsem manžela umřít. Chtěla jsem, aby umřel! Jsem vrah?

Světlana, Příbramsko

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

Výčitky svědomí mohou zaútočit i v době, kdy máme pocit, že jsme se jich už zbavili. Zde by se asi nemluvilo o vraždě, ale o neposkytnutí pomoci s následkem smrti. Také verze pro syna je pravdivá. Otec se upil, byť bezprostřední příčina smrti byla jen následkem pití. Syn teď nepotřebuje matku zmítanou výčitkami svědomí, ale matku, s níž prožije hezký zbytek dětství. Třeba se pak dostane i na tu vytouženou medicínu.

Příběh lze vnímat i jako příklad série nesprávných rozhodnutí. Už motivace sňatku byla riziková („pohledný muž, asi proto jsem si ho vzala“). Zbytek je scénářem oběti domácího násilí. Světlana už ví, že měla odejít hned po prvním incidentu. Strach je ale špatným rádcem. Pomoc by našla v Intervenčním centru – viz www.domacinasili.cz.

Dozvěděla by se, jak si lze zajistit pomoc a ochranu Policie ČR. Ta může násilnou osobu vykázat ze společného teritoria.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky