Radana (31): Přítel mi utekl těsně před svatbou. Moc se stydím za důvod

Společné bydlení
Společné bydlení

Jmenuji se Radana, je mi 31 let a nedávno skončil můj dlouholetý vztah. Za jeho krach mohla moje láska ke kreditním kartám. Dnes už se jim vyhýbám, ale čas nevrátím.

Společné bydlení je velký krok a zdaleka ne každý ho zvládne. V galerii najdete tipy, jak na to.

Pohádka

Jsem holka na vdávání. Snila jsem o pohádkové svatbě se spoustou přátel a bohatou hostinou. Chtěla jsem šaty jako pro princeznu a obřad na zámku. Rozpočet nám ale nedovoloval takové snění, a tak Jirka navrhl řešení. Založili jsme si spoření a odkládali každou volnou korunu. Někdy jsme přihazovali po tisících, jindy po stovkách. Každá koruna přišla k dobru. Svatební koordinátorka vyčíslila naše požadavky na závratných 300 tisíc korun, a tak jsme se museli hodně ohánět, abych na vdavky nečekala deset let.

Důsledky

Byla jsem to ale právě já, kdo šetření bojkotoval. Musela jsem mít všechno. Slevy mi nedaly spát a neustále jsem projížděla internetové obchody. I cesta z práce ulicemi s butiky byla riziková. Žádná bankovka u mě nebyla v bezpečí. Zaměstnavatel navíc nebyl příliš štědrý a s odměnami to nepřeháněl. Ale co bych chtěla jako pracovnice na pobočce cestovní kanceláře. Nedokázala jsem se kousnout a bez řečí odevzdat každou korunu, ale objevila jsem kouzlo kreditních karet. Získat je bylo směšně jednoduché a počet téměř neomezený. Byla jsem ve svém živlu. Nakupovala jsem jako divá a ruinovala obchody, které je nabízely. Trvalo to půl roku a za celou dobu mě nenapadlo, že vstupní bonusy budu muset někdy splatit. Chodil mi jeden balíček za druhým a dluhy na kartách narůstaly. Jakmile jsem vyčerpala limit a nebylo z čeho brát, odložila jsem ji do obálky a roztočila peníze na další. Přítel se tetelil, jak jsem šetřivá a i z toho mála, co si vydělám, si mohu dovolit žít na vysoké noze. Několikrát se mě přímo zeptal, ale snížila jsem se ke lžím. Moc dobře jsem věděla, že by se zneužíváním kreditních karet nesouhlasil.

Spravedlivý soud

Síť lží a polopravd se zdála neprůstřelná. Na prsteníčku se mi třpytil zásnubní prsten a já neměla tušení, jak moc se mi sen o svatbě vzdaluje. Pavel objevil tajnou skrýš a nestačil se divit. Vzal do ruky mobil a zběsile telefonoval, pátral a zapisoval si. Zatínal zuby, z uší se mu kouřilo a moje prosby o klid přecházel jen posunkem koutku úst. Bylo zle. Položil telefon a obličej skryl do dlaní. „Nebudu se ptát. Mám pocit, že by to byly zase jenom lži. Karty si beru a zítra to vyřeším. Přespím v hotelu. Do týdne se odstěhuj.“ Popadl batoh a ponožky, v lednici sebral dvě klobásy a odešel. Už jsem ho nikdy neviděla. Jen dvakrát mi ho připomněl dopis. Poprvé jsem dostala vyrozumění o splacených kreditkách, podruhé výpis z našeho spoření, kde zbylo pár stovek. Vyměnila jsem svatbu za skříň oblečení a bot. Musím se smát sama sobě. Všem blízkým jsem nalhala, že láska vyprchala a v manželství bych se jen trápila. Za pravý důvod bych se totiž musela hanbou propadnout.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna. 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky