Jedno nebo čtyři?

Mám doma roční dceru. Péči o ni zvládám, ale čeká mě mnohem větší starost. Zjistila jsem, že jsem těhotná. Je mi terpve dvacet let. S manželem jsme dva roky a známe se pět let. Brali jsme se hodně brzy, máme se rádi a klape to, ale necítím se na to, co si pro mě život přichystal. Na začátku jsem byla z očekávání nesvá, ale srovnali jsme se s tím. V pátém měsíci mi gynekolog řekl, že tam vidí dva plody. Nejsem připravená mít ve dvaceti tři děti. Mám schované věci po dceři, kočárek, autosedačku. Budeme to muset prodat a koupit všechno dvakrát. S tím vším jsem se smiřovala několik týdnů. Čekají mě poslední dva měsíce a doktor mi jen tak mezi řečí řekl, že tam vidí ještě o jedno dítě víc. To mě srazilo na kolena. Omdlela jsem přímo v ordinaci, museli mě křísit. Byla jsem naštvaná. A vlastně ještě stále jsem. Nechápu, že to lékař nepoznal dřív?

Vyhlídky

Mám z toho těžkou depresi. Budu mít na krku čtyři děti. Bojím se, že manžel uteče. Známá mi radí, abych dala jedno dítě k adopci. To ale nepřichází v úvahu. Nechci je rozdělit, jsou to sourozenci. Další mě nabádá, abych se vrátila do práce a dětem pořídila chůvu. Nejsem si jistá, jestli to ustojím. Nechci se jich vzdát, ale už teď jsem psychicky na dně. A to si neumím představit, co za dřinu mě čeká. Mám chuť se opít. Nemůžu, tak do sebe cpu zmrzlinu. Máme třípokojový byt, to pro šestičlennou rodinu nestačí. Nevím, jestli to zvládneme finančně. Muž se dušuje, že to překonáme, ale jsem z toho zoufalá. Babičky máme daleko a budu se s tím muset poprat sama.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.