Místo v životě
Manžel se zbláznil. Je to pár měsíců, co se od nás dcera odstěhovala a on přišel s návrhem, že bychom si mohli pořídit druhé dítě. Je mu čtyřiačtyřicet let, mně osmatřicet. Už se na miminko necítím. Máme skvělý život. Vybudovali jsme středně velkou firmu a konečně bychom mohli začít cestovat a podívat se po světě. Manžel se ale na myšlenku dítěte upnul a nemluví o ničem jiném. Nevím, co ho to popadlo. Je to jako posedlost. Mám pocit, že se necítí po osmnácti letech v manželství dobře a chce to zalepit dalším přírůstkem.
Dítě nebo manželství
Věk čerstvých maminek sice stoupá, ale já si připadám na dítě stará. Nemyslím si, že to muž myslí vážně. Když slyší dětský křik, ujíždí mu nervy. Nezvládal by to. Bohužel je to u nás téma číslo jedna. Je to šikana. Mám na talíři, jak jsem sobecká a líná. Dokonce mi začal vyhrožovat, že si klidně najde někoho jiného, protože má ve svém okolí spoustu žen, které po dítěti touží. Ustoupit mu přece nemůžu. I kdybych se pro dítě rozhodla, na prahu čtyřicítky to nemusí vyjít na první pokus. Mohli bychom čekat roky. Štve mě to, mrzí mě to. Mohl se o svých plánech zmínit před deseti lety. To bych byla ochotná o tom uvažovat. Vždycky jsme ale žili s tím, že budeme mít jen jedno dítě. Teď je dcera dva měsíce na kolejích a s manželem je k nevydržení.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
