Tipy, jak vycházet s partnerovou rodinou, najdete v galerii.
Dvojí metr
Před šesti lety jsem se po půlroční známosti přestěhovala za přítelem. On má syna, kterého jsem přijala za svého. Stejně se postavil on k mé dceři z předchozího vztahu. Spolu máme syna. Všechno mezi námi klape bez problémů. Bohužel jde o přítelovu rodinu. Chápu, že nemůžete nikoho nutit, aby měl rád cizí dítě, ale oni mou dceru nepřijali. Přehlížejí ji a vyčítají mi, že je upištěná a umíněná.
Není to tak. S bráškou se pořád pošťuchují, většinou si začíná on. Oni to bohužel nevidí a automaticky napomínají moji holčičku. Syn se často přizná, ale oni dělají, že to neslyší. Mají ho za hodného, který vůbec nezlobí. Přítelova sestra ji postavila na druhou kolej, nikam ji nebere. Slibovala, že to změní, ale pokaždé vezme jen našeho syna. Vozí ho tam, kde si to my nemůžeme dovolit. Upřednostňuje ho a dává to dost okatě najevo.
První šrámy
Dcera pak doma pláče a mně je to líto. Jsem objektivní. Netvrdím, že je dokonalá, ale ve škole má samé jedničky, teď ukončila čtvrtou třídu, je chytrá, přátelská, miluje zvířata a každému ráda pomůže. Občas piští, ale je to dítě. Co vím, tak přítelova sestra nebyla v dětství jiná. Trápí mě, že ji celá rodina ukazuje, kdo je pro ně přednější. Já rozdíly nedělám. Bohužel to odnáší dcera. Už teď je z toho moc smutná a ptá se mě, proč ji nemá teta a babička ráda.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
