Vratké přátelství

Mám kamarádku. Ani nevím, jestli si ještě zaslouží, abych ji tak nazývala. Vyrůstaly jsme na stejném sídlišti a známe se od dětství. Vždycky jsme si byly hodně blízké, záleželo mi na ní. Jedna věc mi na ní ale hodně vadí. Ve chvíli, kdy si najde přítele, odsune mě na druhou kolej. Odstřihne se ode mě a omezí se mnou kontakt na minimum. Nezvedá mi telefon, nic nepodnikáme. Nežárlím na ni ani na její partnery, nechci ji jenom pro sebe, ale mrzí mě to. Máme hodně společného a na pravidelnou schůzku by si mohla vyšetřit čas.

Po rozchodu jsem ale prvním člověkem, ke kterému si přijde postěžovat a vybrečet se. Jsem jí dobrá jen v těžkých chvílích.

Poslední kapka

Nedávno se rozešla s otcem svého dítěte a dokonce u mě krátký čas bydlela. Nevadilo mi to. Mám ráda ji i jejího syna. Potěšilo mě, že hledala pomoc zrovna u mě. Ráda podpořím v nouzi. Po pár měsících si ale našla nový vztah a dělala, že mě nezná. Bohužel už jsem to snášela hůř. Měla půjčené moje věci. Chtěla jsem je vrátit, ale ona si hrála na mrtvého brouka. Už mě to nebaví. Ale možná jsem jenom labilní a přecitlivělá. Připadám si jako žárlivá manželka.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.