V galerii najdete tipy, jak dosáhnout dokonalosti.
Je pryč
Za dva týdny to bude půl roku. Při autonehodě zemřel můj malý syn. Nemohla jsem za to, ale nikdy si to nepřestanu vyčítat. Jsem si jistá, že člověk nemůže zažít nic horšího. Ztráta dítěte je největší tragédie. Každý večer si prohlížím jeho fotky a marně prosím, aby to byl všechno jenom sen. Přinesu si do postele všechny jeho plyšáky a brečím. Je to tak nespravedlivé, měl celý život před sebou. Byl bezbranný a nevinný. Měla jsem povinnost ho chránit a nedokázala jsem to. Nikdy si neodpustím, že on musel odejít a já tu pořád jsem.
Výčitky
Všichni mě utěšují, že to nebyla moje vina. To je sice pravda, ale synovi to život nevrátí. V protisměru do nás narazil řidič, který usnul za volantem. Chodím k psychologovi, ale moji duši nic nezahojí. Cítím selhání. Jak bych to mohla překonat, když jsem ztratila největší lásku svého života?
Nemuseli jsme nikam jet, mohli jsme se vydat jinou cestou, stačilo vyrazit o pár minut později nebo naopak dřív. Rodič by neměl přežít svoje dítě. Ta bolest je neskutečná. Nevím, jak mám žít dál. Manžel to v sobě dusí, ale já se tím trápím každý den. Vím, že to nikdy nepřebolí.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Pokud se vám stala podobná tragédie jako Noře, zkuste se obrátit na projekt Dlouhá cesta, který si klade za cíl podpořit rodiče a rodiny po ztrátě dítěte.
