V galerii najdete, jak se "ukrást" chvilku času jenom pro sebe.
Začátky
Nemám se k čemu přiznat, jen prosím o radu. Jsem s přítelem už šestým rokem a máme čtyřletého synka. Ze začátku jsem si nemohla vztah vynachválit. Smáli jsme se, milovali se a zajímali se jeden o druhého. Po porodu se všechno změnilo k horšímu.
Každý sám
Přítel chodí domů pozdě, lže mi, vymlouvá se a nechce se mnou trávit čas. Před kamarády mě shazuje a ponižuje. Hned po příchodu z práce si sedá k počítači a hraje hry. Tráví u nich zbytek dne. Malého si vůbec nevšímá, dělá, že není. O mě nezavadí pohledem a nemluví se mnou. Když ho chci vytáhnout ven na výlet nebo procházku, vymluví se na unavené nohy. Každý víkend nasedne do auta a dojede si pro kamarády, se kterými „zabije“ oba dny u počítače. Nelíbí se mi to. Žijeme od výplaty k výplatě a zbytečné výdaje za benzín si nemůžeme dovolit.
Marná snaha
Snažila jsem se mu to rozmluvit, ale na všechno mi jen sarkasticky odsekává. Často dělá, že mě neslyší. Ničí mě to. Miluji ho, ale nechci takhle žít. Po čtyřech letech ponižování a shazování mám sto chutí to ukončit.
Kvůli němu mám tak nízké sebevědomí, že nejsem schopná navázat sociální kontakt – přátelství ani vztah. Nemám odvahu podívat se chlapovi do očí. Moc bych chtěla, ale jsem na to příliš slabá. Mám pocit, že mi něco ve mně říká, abych to nedělala. Bojím se, že by mě přítel o všechno obral.
Chci být šťastná i kvůli synkovi. Nezaslouží si vynervovanou a unavenou mámu.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
