V galerii najdete tipy, jak si vyšetřit chvilku času pro sebe.

V pasti

Po porodu dcery mi začalo domácí vězení. Dva roky mi trvalo, abych si vybojovala volnou hodinu a půl týdně na cvičení. Víc nic. Prý jsem nenormální, když bych chtěla jít někam bez dítěte. Upozorňuji, že nestojím o večírky, diskotéky ani dámské jízdy. Chci jen chodit cvičit nebo občas navštívit nejlepší kamarádku, která bydlí na druhém konci republiky. Přijde vám to moc? Opravdu ostatní muži děti nehlídají a ženy na mateřské dovolené nikam nechodí bez dětí? Tak mi to totiž tvrdí partner. Podle něj jsem mimo a mám moc vysoké požadavky. Připadám si jako největší zoufalec, co musí prosit o každou propustku. Nemůžu prostě odejít. Přítel mě nenechá. Křičí a mě, že jsem si zapomněla dceru. Možná, že hrajeme nějakou hru s bachaři.

Řešení

Neumím si představit, jak to bude probíhat po mém nástupu do práce. Až nebudu stíhat a časově mi nevyjde dceru vyzvedout ze školky, tak ji tam přítel nechá? Dokud byla miminko, tak byl ukázkový. Postaral se, pomohl mi, věnoval se jí. Svým způsobem je to tak i teď. Ale musím být poblíž. Pořád mi říká, že si netroufá být s ní sám. Chápu, jiné hlídání nemáme, dcera byla malinká a zranitelná, ale říkala jsem si, že to bude časem lepší. Jsou jí dva roky a dostali jsme se na hodinu a půl týdně. Nic navíc nepřipadá v úvahu. Prý až bude dcera větší. Z práce nemůže být unavený, nedělá na směny a víkendy má volné.

Auto nemám a moje nejvěrnější kamarádky už nebavilo jezdit za mnou. Nemohla jsem jim to oplatit. Do zapadlých vesnic s několika přestupy se nevydám. Odešla jsem za přítelem hodně daleko a teď jsme se navíc znovu stěhovali. Nikoho tu nemám. Snad brzy najdu spřízněnou duši. Můj nejlepší kamarád je teď Facebook, takové spojení s civilizací.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.