V galerii najdete tipy, jak si vyřadit čas jenom pro sebe.

Kůže

Mám lupénku. Trápí mě to už od mých dvanácti let. V pubertě jsem to hodně prožívala a styděla se za svoje tělo. Dnes je mi čtyřiatřicet a není to o moc lepší. Sebevědomí mám na bodu mrazu a neumím se s tím srovnat. Reakce okolí mi vůbec nepomáhají. Stačí, abych šla v létě v tričku s krátkým rukávem s dětmi na hřiště. Kéž by si lidi uvědomili, že nejsem prašivá.

Z dosahu

Často se mi stává, že mě konfrontují malé děti. Jsou bezprostřední a ptají se úplně na všechno. Prohlíží si moje ruce a vyzvídají. Jakmile si toho všimnou jejich dokonalé maminky, rychle je zavolají zpátky k sobě. Od vedlejší lavičky pak jen slyším, jak je nabádají, aby se ke mně nepřibližovaly, protože by mohly něco chytit. Proboha! Lupénkou se člověk nenakazí. Vím, že to vypadá ošklivě. Mám rudé celé ruce i obličej. Takové chování si ale nezasloužím. Dorazil mě plavčík, který po mně chtěl lékařskou zprávu. Nevěřil mi, že to není infekční. Nikdy nezapomenu na pohledy lidí okolo. Začali couvat a fronta za mnou byla najednou pryč. Ti nejodvážnější mi rovnou řekli, že si chtějí užít odpoledne a mám jít jinam.

Řešení

Je mi z toho do breku. Lupénka není jen o vzhledu a nepohodlí, může vás srazit na psychické dno. Dlouhé rukávy a nohavice po kotníky nic nevyřeší. Zase by na mě všichni zírali, jestli jsem se nepomátla, když budu i v tropických teplotách nabalená jako pumpa. Nesuďte, prosím, lidi podle vzhledu. Ubližujete tím, neumíte si to představit. Je mi to líto i kvůli dětem. Letos zase na koupaliště nepojedeme.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.