Dva mezci

Zachovala jsem se jako naprostá husa. Bydlela jsem s přítelem v bytě, který si koupil už před lety z našetřených peněz. Neplánovaně jsem otěhotněla a museli jsme se přestěhovat do většího. Muž začal vymýšlet, že první byt pronajme a na nový domov si vezme hypotéku a zbytek doplatí ze svého. Nebylo by na tom nic špatného, ale rodiče mi v té době nabídli bydlení zadarmo. Bratr se odstěhoval k přítelkyni a oni zůstali v rodinném domku sami. Začalo se mi po nich stýskat a chtěla jsem, aby dítě vyrůstalo s babičkou a s dědou.

Spolu a bez sebe

Přítel byl kategoricky proti. Má je rád, nemá s nimi špatný vztah, vždycky se k nim choval moc hezky. Od začátku ale tvrdí, že mladí by neměli bydlet s rodiči, protože to nedělá dobrotu. Věří, že se o sebe dokážeme postarat sami. Několikrát jsme se kvůli tomu pohádali, brečela jsem a vysvětlovala jsem mu, že mi na tom moc záleží. Bohužel byl neoblomný. Koupil druhý byt a přestěhovali jsme se. O pár týdnů později jsem porodila syna. Nevydržela jsem to a sbalila jsem si kufr a i s dítětem jsem se přesunula k rodičům. Tajně jsem doufala, že tak přítele přesvědčím. Chtěla jsem, abychom bydleli všichni dohromady. To jsem se ale hodně přepočítala. Je to už půl roku a přítel bydlí bez nás. Menší pronajal a větší byt má jenom pro sebe. Jezdí za námi na víkendy a přes týden se věnuje práci. Je to pořádný kus cesty, nemohl by dojíždět. Snažím se ho přemluvit, ale trvá si na svém. Myslím, že mu takový život vyhovuje. Každý den kvůli tomu brečím. Nechci se vrátit do města, ale takhle rozbíjím vlastní rodinu. Rodiče se mi do života nepletou a mrzí to nás všechny. Nejvíce trpí samozřejmě naše dítě.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.