Pomoc

Přítel byl na samém začátku vztahu úžasný. Zachránil mě. Žila jsem na ulici. Nikoho nemám a on mě vzal pod svá křídla. Byla to láska jako trám. Věděla jsem, že je to ten pravý. Dal mi první a poslední. Po půl roce jsme zadělali na dítě. Hormony jsem nedokázala ukočírovat a začali jsme se hádat. Měli jsme problémy se splácením dluhů, pořád jsme se stěhovali a sotva jsme se z výplaty uživili. Bylo to těžké období. Dva měsíce před porodem byla situace vážná a ve vztahu se poprvé objevilo násilí. Bili jsme se, hádky, řev, pláč, rozchody, usmiřování, chvilky klidu. Společně jsme silnější, máme kde bydlet a snažíme se žít normálně, ale přestávám to zvládat. Samostatně jsme nuly, nemáme rodiny, Milujeme se, ale je mezi námi žárlivost. Hádáme se už jen občas, ale většinou je při nich přítel agresivní. Bývá na mě sprostý, mačká mi ruce, strká do mě, zakazuje mi vycházet ven. Já se samozřejmě bráním, jsem nervózní. To ho rozčílí. A pak už jeden druhého házíme na zem, fackujeme se, já se snažím o pěstní souboj. Tělo mám samou modřinu. I přítel měl několikrát podlitinu kolem oka. Jednou jsem na něj zavolala policii, už se to nedalo snést. Nakonec jsem ale obvinění stáhla.

Krok zpátky

O syna se starám ze všech sil. Dávám mu všechno na světě. Pořád se spolul mazlíme, pusinkujeme, děláme vylomeniny, malý se směje a je to veselé a šťastné dítě. Přítel se o něj moc nezajímá. Koupil mu dvě hračky hned po narození, víc se neangažuje. Chtěla bych odejít, ale není kam. Z rodičovského příspěvku poplatím dluhy z mládí a zbývá mi sotva na péči o syna. Problém je, že jsem na partnerovi závislá. Miluji ho. Nemáme si co vyčítat, oba jsme na sebe v amoku zlí. Marně doufám, že se změní, že přestane být agresivní. Dlouho jsem hledala chybu v sobě a hodně jsem se za tu dobu změnila.

Doma je všechno uklizené, navařeno, postaráno o synka. Mohli bychom si žít bez řevu a hádek. Muž je mi věrný, za to dám ruku do ohně. Hlídám si ho a vím, že on nevěry odsuzuje. Když miluje, tak je absolutně věrný. Život s ním je ale utrpení. Někdy je zlatý, ale pak mu rupnou nervy a já jsem ve stresu. Bojím se i promluvit, aby se nenaštval. Nic mě nebaví, nesměju se, jsem zoufalá. Nemám kamarády a příbuzné. Jsem uprostřed kruhu a nemám se komu svěřit.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.