Gabriela: Se smrtí matky se nikdy nevyrovnám

Co zažít do padesáti let?
Co zažít do padesáti let?
Zdroj: Shutterstock
Co zažít do padesáti let?

Věděla jsem, že může matka boj se zákeřnou nemocí prohrát, dlouho jsem ale doufala. S jejím odchodem se nikdy nesmířím.

V galerii najdete tipy, co všechno zažít do padesáti let.

Konec

Minulý rok v listopadu mi zemřela maminka. Bylo jí šestapadesát let. Podlehla rakovině. Tři roky s ní bojovala a vypadalo to, že úspěšně. Po chemoterapiích a bioléčbě se její stav hodně zlepšil. Byla to silná žena, která svou nemocí a bolestí neobtěžovala. Vždycky se všemu jen smála a říkala, že boj je její jediná možnost. Po třech letech nemoc metastázovala a rozšířila se do celého těla. Nešlo to zastavit. Přestala mít chuť k jídlu, nebyla schopná dojít si sama na záchod, nezvedla se z postele. Bylo strašné sledovat rodiče, který chátrá a mizí. Nemohla jsem s tím nic dělat. Byly jsme vždycky samy. Nebyl žádný táta, strýček, sourozenec, přátelé. Nebyl nikdo, kdo by mi v těžkých chvílích pomohl. Každý den po práci jsem jezdila k ní domů, koupala ji, česala, krmila. Po pár měsících mě to vyčerpalo. Doma jsem měla syna, musela jsem chodit do zaměstnání. Starost o matku mě obtěžovala. Občas jsem na ni byla protivná a sama v sobě jsem cítila, že by byl lepší rychlý konec. Maminka nakonec skončila v hospici. Netušila, jak brzo přijde její čas. Hned první den si mě vzala doktorka stranou a vysvětlila mi, jak moc je to s mámou vážné. Řekla mi, že je to otázka dnů nebo týdnů. Mámě jsem to neřekla. Měla tušení, ale zalhala jsem jí. Snažila jsem se být silná, bohužel jsem začala plakat a objala jsem ji. Lhala jsem jí do očí, že je to jen z vyčerpání. Po týdnu zemřela.

Poslední chvilky

Dva dny předtím dostala plicní embolii a s dýcháním jí pomáhal přístroj. Měla jsem za ní ten den jet, ale nevyšla mi v práci směna a musela jsem to přeložit na druhý den. Chtěla jsem tam vyrazit hned brzy ráno, bohužel už jsme si nepopovídali. Volala jsem jí, že přijedu následující den a máma posmutněla. Nebyla jsem na ni příjemná, bylo toho na mě moc. V noci mi volali, že se matčin stav výrazně zhoršil. Zbývaly jí jen hodiny. Vzbudila jsem syna a jeli jsme za ní. Bylo to strašné. Máma byla nadopovaná opiáty, špatně dýchala. Na ten pohled nikdy nezapomenu. Přišel tam kněz, ty chvíle byly hodně emotivní. Vnímala, co se kolem ní děje. Bohužel nedokázala mluvit a hýbat se.

Zůstala jsem tam s ní, ale druhou noc jsem jela domů. Musela jsem si odpočinout. Jen jsem si lehla do postele, volali, že maminka zemřela. Proplakala jsem celé týdny, ale tentokrát ne. Cítila jsem ohromnou úlevu. Jela jsem se tam na ní podívat a naposledy se s ní rozloučila. Políbila jsem ji na čelo, pohladila ji po tváři a popřála jí, aby ji tam nahoře nic netrápilo.

Postupně přišlo to nejhorší. Uvědomila jsem si, že už tady není a nikdy nebude. Výčitky za to, že jsem na ni byla nepříjemná. Byla daleko silnější než já. Chtěla bych se jí omluvit, ale nejde to. Už nebudu mít možnost říct jí, jak moc ji mám ráda. Nemůžu zvednout telefon a říct jí, co se mi právě stalo. Nepopřejeme si k narozeninám a nikdy nezažijeme ty nejkrásnější Vánoce, které uměla udělat jen ona. Nezasmějeme se spolu. Nikdy se s její smrtí nesrovnám. Myslím na ni každý den, ale pořád mi je někdo nebo něco připomíná. Nemám možnost se o to s někým podělit. Mám pocit, že se všichni se smrtí člena rodina brzy smíří, ale já to neumím. Zkoušela jsem i psychologa, ale bez úspěchu. Jsem v módu, že je to jenom můj problém.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna. 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky