V galerii najdete tipy, jak na společné bydlení.

Plány

Je mi pětadvacet let a manželovi třiačtyřicet. Po třech letech randění a šesti měsících společného bydlení jsme se konečně vzali. Byla to malá svatba, nic okázalého. Plánovali jsme sice budoucnost, ale o dětech nepadlo ani slovo. Mám osmiletého syna z předchozího vztahu, stala jsem se matkou velice brzy. On ho přijal za svého, sedli si. Rádi spolu tráví čas. Muž děti miluje a ony zase jeho. Myslím, že se tím otázka založení rodiny vyřešila.

Rodina

Jsme manželé dva měsíce a já zoufale toužím po dítěti. Chtěla bych mít rodinu s ním. Syna samozřejmě miluji a nijak ho neodstrkuji, ale teď jsem zamilovaná a cítím potřebu sdílet s mužem něco tak úžasného jako je dítě. Snažím se o tom s ním mluvit, ale na všechno odpovídá záporně. Ani si to pořádně nenechá projít hlavou. Je pevně rozhodnutý, že naše manželství zůstane bezdětné. Nevlastní syn mu bohatě stačí. Vůbec mu nezáleží na tom, co zrovna prožívám.

Konečná

Nevím, co mám dělat. Nepomáhají hádky, výhružky, ultimáta ani prosby. Mezi známými a kamarády máme spoustu těch, kteří si pořídili dítě až v pozdějším věku. Nijak jim to nepřekáží. I mezi slavnými osobnostmi je dost takových, ale s těmi se manžel odmítá ztotožňovat. Na dítě si připadá starý, nechce prý budit dojem dědečka. Pro mě je to ale chlap na vrcholu a v nejlepších letech. Začínám mít podezření, že za tím stojí něco jiného.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.