V galerii najdete tipy, jak se poprat se změnami po porodu.
Čas se krátí
Bude mi třicet let a kupí se otázky na založení rodiny. Vždycky jsem počítala s tím, že děti budu mít. Nikdy jsem po nich ale netoužila, spíš jsem jen cítila povinnost a přirozený proud života. Dlouho jsem se utěšovala tím, že mám ještě hromadu času, ale začínám vnímat tlak okolí. Není mi to příjemné. Neslyším tikat biologické hodiny a děti mě jen obtěžují. Miminka jsou roztomilá, to ano, ale nejsem z nich tak unešená jako moji blízcí. Pohled do kočárku se mnou nic nedělá. Usmívám se, aby se neřeklo. Mám pocit, že se to v danou chvíli sluší.
Když mi ale příbuzní nebo známí, kteří mají malé děti, dají svoje ratolesti na klín, jsem nesvá.
Plán
Představa těhotenství mě děsí. Neumím si představit, že by se mi něco hýbalo a rostlo v břiše. Přijde mi to odporné. Samotný porod bych snad zvládla, ale bez nástřihu. Toho se bojím. Stejné by to bylo s kojením. Dokázala bych mléko odstříkat do lahve, ale dát si dítě k prsu bych nemohla. Stačí na to pomyslet a mám husí kůži na těle. Nevím, jestli bych s takovým přístupem k těhotenství a mateřství měla vůbec pomýšlet na děti.
Po tom, co děti trochu odrostou, je mám ráda a nevadí mi jejich společnost. Nevím, co se mi tak příčí na miminkách. Bezbrannost, závislost, okolí, které nutí k bezpomínečné lásce? Mám zdravotní problémy, které cestu za dítětem dost komplikují. Nechci tím říct, že jsem za ně ráda. Manžel děti chce, už několikrát na to zavedl řeč. Bojím se s ním mluvit na rovinu. Vím, že by mě odsoudil. Snížím se ke lži a vymyslím si konečný verdikt o mé neplodnosti a budu dál za jeho zády brát antikoncepci.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
