Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

Laura: Rozvod rodičů mě traumatizoval, nevěřím mužům a mám strach ze vztahů

Rozvod rodičů
Rozvod rodičů
Zdroj: Profimedia

Vždy jsem kolem sebe měla spoustu kamarádů a kamarádek, jejichž rodiče se rozvedli. Sama jsem ale byla přesvědčená, že to se u nás doma stát nemůže. Pak se ale rozvedli i naši. Moje psychika tím utrpěla obrovskou ránu. Ani po skoro deseti letech jsem se z toho zcela nevzpamatovala. Mám strach najít si partnera, potažmo jednou založit rodinu. Děsí mě myšlenka na to, že by jednou mohly mé děti dopadnout jako já a můj bratr. 

Otec od nás odešel a zapomněl

Když vidím dnešní dobu, nefunkční vztahy, rozpadající se manželství, tak si říkám, že je možná lepší nemít nic takového. Když mi bylo dvanáct, rodiče se rozvedli. Nikdy předtím by mě ani ve snu nenapadlo, že i já budu mít rozvedené rodiče. Můj otec si našel o sedmnáct let mladší přítelkyni. Tenkrát jí bylo 20. Časem si spolu pořídili dítě a otec žil jen pro svou novou rodinu. Mamka zuřila, jelikož i ona si našla jiného muže a narodila se i jí další dcera. Přitom ale neměla potřebu mě a bráchu nijak zanedbávat, prostě jsme se pouze rozrostli. 

Táta vše ale bral jinak. Jeho přítelkyně nám začala dávat dost najevo, že jí překážíme. V našem bytě, kde jsme vyrostli a těch dvanáct let žili, zůstal táta. Mamka se s námi odstěhovala a měla nás v péči, jelikož táta jezdí kamionem a nemohl se o nás plně starat. Možná o to ani nestál. V bytě mamka nechala vše kromě našich postelí, aby tam nebylo prázdno, když přijdeme na návštěvu, ale během krátké doby všechny naše věci zmizely a z našeho pokoje se udělala nová ložnice pro přítelkyni od táty a tátu. Přitom ložnici měli, ale z té se nakonec udělal kumbál s matracemi, ve kterém jsme spali my s bratrem, když jsme náhodou byli na víkend u otce. 

Nevěřím mužům a mám strach ze vztahů

Já jsem s otcem a jeho přítelkyní začala mít časem velký problém. Vadilo mi, jak se otec chová, jak si dvacetiletá holka hraje na moji matku a dává mi v bytě, ve kterém jsem vyrostla, najevo, že teď je tam doma ona. V šestnácti letech jsem se s otcem přestala vídat, můj o rok mladší bratr taky. Prostě jsme to nezvládli.  Neustále nám bylo dáváno najevo, že o nás otec nestojí. Dokonce jsme měli pocit, že nejsme vítání ani u babičky, tátovy matky. 

Dnes je mi skoro dvacet let, s otcem se přes 3 roky nevídáme, odstěhoval se přes půlku republiky, zasnoubil, oženil a pořídil si druhé dítě. Vůbec nic o něm nevíme. Všechny tyto informace jsme se dozvěděli přes sociální sítě. Sami, ne od něj. A můj největší strach je ten, že bych našla pro své děti stejného otce, jakého jsem měla já. Nikdy mě neuhodil, ale ublížil mně a bráchovi psychicky. Já žila s otcem 12 let, další 4 roky jsem jej navštěvovala. Nezemřel. Nepřišla jsem o něj způsobem, abych mohla truchlit. Rozhodl se sám nás opustit a to je pro ty, co to neznají, prostě nepředstavitelný pocit, ještě když jste dítě. 

Teď už jsem dospělá a s tím vším jsem dávno smířená, je z toho všeho akorát smutná vzpomínka, která mě štve a sem tam mrzí, hlavně když ve dvaceti letech mám další sestru, kterou nejspíš nikdy nepoznám. Ale věc, se kterou se nejsem schopna smířit, je ta, že moje děti může potkat stejný osud. Říká se, že ženy si vybírají muže v obraze svých otců. Já jen doufám, že se mi to nestane.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna. 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky


ZAVŘÍT REKLAMU