Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

Aneta: Práce ze mě udělala trosku, jsem strhaná a nesnáším svůj život

Práce ze mě udělala trosku.
Práce ze mě udělala trosku.
Zdroj: Profimedia

Děti jsou pro mě na prvním místě. Dávám jim vše, co potřebují, a snažím se dopřát jim čas od času i něco, po čem touží. Jenže jsem na všechno sama a jako matka samoživitelka se musím pořádně otáčet. Pracovních nabídek v mém okolí není mnoho, a tak si nemůžu úplně vybírat, co budu dělat. I proto jsem skončila v prodejně rychlého občerstvení, kde si sice vydělám v podstatě hezké peníze, ale kvůli špatnému rozvržení směn a nedostatku personálu v práci trávím takřka všechen čas. Jsem zoufalá, strhaná a vyčerpaná. 

Má práce je noční můrou

Mám práci, ve které jsem pořád na nohách. Dělám i 6 dní v týdnu, kolikrát mě na směně nemá kdo vystřídat, a tak mám třeba i šestnáctihodinovou směnu. Často mám pocit, že domů dojdu po čtyřech. A další den jedeme nanovo. Je mi z toho smutno. Jsem na sebe naštvaná, že zanedbávám rodinu a prakticky na nic nemám čas. Při dětem jsem dokonce vystudovala vysokou školu, abych měla lepší pracovní uplatnění, ale bez praxe si v oboru účetnictví a daně, pokud nechci jít dělat na sebe, ani neškrtnu. Probouzí to ve mně vztek. Tak člověk se i při dětech vzdělává, aby něčeho dosáhl, a nakonec skončí v novém fastfoodu.

Aby někdo vyšel matce ve směnách vstříc, neexistuje. Dělám tam už víc jak půl roku na ranní směně, abych měla čas na děti a mohla s nimi být aspoň večer. Jenže je nás na prodejně málo, chybí personál, a proto se za celého půl roku stalo snad jen dvakrát, že jsem opravdu skončila v dobu, kdy jsem skončit měla. U nás se ani neřeší nějaká pauza na oběd. Nějakých 30 minut neexistuje. Člověk je rád, když si skočí alespoň na záchod, když kolikrát nemá k sobě na směnu vůbec nikoho. 

Psychika ovlivňuje i tělo

V poslední době jsem v důsledku všeho ještě hodně přibrala na váze a prakticky se na sebe nemůžu podívat do zrcadla. Spousta lidí si o mně musí říkat, jak strašně moc jím. Přitom u mě je to právě naopak. Jsem ráda, když se zvládnu najíst alespoň dvakrát za den, a to ještě v případě, kdy je ten lepší den. Přitom pohybu mám víc než dost. A podotýkám, jídlo od nás nejím. Při představě, že bych něco z toho jedla, se mi zvedá žaludek. Doma nedělám nic smaženého, ani řízky, nemůžu to ani vidět. Přitom mám pocit, že jsem neuvěřitelně tlustá. 

Nesnáším svůj život

Už jsem několikrát zkoušela poslat životopis na místa, na které mám, ale vždy stejná odpověď – bez praxe pro ně nejsem vhodný adept. Kolikrát před touto prací jsem měla pocit, že když člověk zmínil děti, tak jsem byla pomalu prašivá. Ach jo, je mi z toho smutno. Tohle píšu skoro v jednu hodinu ráno po třináctihodinové směně, kdy mě zase tak pálí nohy, že nejsem schopna ani spát. A to jdu opět ráno na osmou a už teď vím, že budou další hodiny navíc, jelikož vypadl kasař, a mně se chce brečet. Práce ze mě udělala trosku. Nesnáším svůj život a raději bych žila spokojený život někoho jiného.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna. 

 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky


ZAVŘÍT REKLAMU