Petra: Naprosto nezvládám svého devítiletého vnuka. Vychovávat ho nesmím

Zdroj: shutterstock
Prohlédněte si všechny fotografie (10)

Mám devítiletého vnuka, kterého poměrně často hlídám. Ale nikdy nevím, zda přijde prima kluk, nebo drzý a nesnesitelný spratek. Samuel je obojí. Je mu teprve devět, ale klidně mě pošle do… 

V galerii se dozvíte, co by měly ženy stihnout, než se dostanou do babičkovského věku.

Přiznám se, že si se Samovou odvrácenou tváří nevím rady. Pokud zrovna přijde „nesnesitelný spratek“, poznám to na první pohled. Do zoo nechce. Do kina taky ne a na kolo ať zapomenu. „Chci si hrát na počítači hry!“ zavelí. To mu ovšem většinou nedovolím, taková je dohoda s dcerou. Sam počítačové hry miluje, zejména střílečky, kde tečou potoky krve.

Dvakrát jsem mu to dovolila, abych byla takzvaně v obraze, co se na tom vnukovi líbí. „Mně to baví a všichni kluci to hrajou,“ zněla odpověď. Číst taky odmítá, koupila jsem mu pár pěkných knížek, ale znechuceně je odložil. „Jsem dyslektik,“ zněl argument.

Myslím si, že v jeho případě je to jen výmluva, protože jsem mu posledně našla v batohu erotický časopis – prý mu ho půjčil spolužák. Pravda, ke čtení tam toho moc nebylo, zato obrázky zajímavé… Vnuk se na mě obořil, proč se mu hrabu ve věcech (hledala jsem čisté ponožky, tvrdil mi, že mu je máma nezabalila, ale zabalila), a když jsem ho usvědčila ze lži, řekl mi, abych už konečně držela hubu.

Stála jsem jako opařená. Zmohla jsem se jen na větu: „Tak za tohle by sis zasloužil pár facek.“ A on mi drze nastavil tvář a pronesl: „Tak mi je klidně dej! Mně to nevadí!“ Neudělala jsem to, ale možná jsem měla. Když jsem situaci probírala s dcerou, rozplakala se. Má prý se Samem stejné problémy. Kluk má potíže i ve škole. Na učitelky je drzý, ředitelce řekl, že je kráva, hrozila mu dokonce dvojka z chování.

Posledně jsme se sešli s dcerou, zetěm a Samem, abychom s ním promluvili, a on nás všechny poslal do, pro mou generaci neotisknutelných míst a s pláčem utekl.

Jsou ale chvíle, kdy je milý, pomáhá mi i s vařením, chce si hrát nebo jít na procházku, spontánně mě obejme a řekne mi, že mě má moc rád. Jsou to dojemné chvíle, ale vím, že příště to bude jinak. Bojím se, že jde o nějakou poruchu chování. Ale obávám se i toho, že pokud s ním rodiče půjdou do poradny, dostane nálepku, která se s ním potáhne celý život.

Petra, Liberec

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

Ty tam jsou doby, kdy babičky měly kapsáře nadité dobrůtkami, po nichž se caparti mohli utlouct. Dnes aby byly rády, když neutlučou je! Rodiče vnoučat nevědí, kam dříve skočit. Na skutečnou výchovu jim často nezbývá ani čas, ani síly. Zato uvítají, když se o nezvedence postará obětavá babička.

Sam testuje, co si může dovolit. Návštěva dětského psychologa by však byla zřejmě docela zdravá – přinejhorším by dostal nálepku, že je ADHD, případně, že trpí poruchami chování. K ní by rodiče dostali „příbalový leták“, jak s ním zacházet a jak jej získat pro přijatelnější formy chování.

Pořád lepší, než aby měl nálepku toho, kdo propadá z pěti předmětů, okolí se jej bojí a rodiče vrstevníků se děsí, že by se s ním jejich děti měly kamarádit. Podobné nadělení lze někdy utahat fyzickou prací, kdyby se k ní ovšem nechalo donutit. Na svrbící ruce bychom si však měli radši sednout – facka nic neřeší, i kdyby si ji tisíckrát zasloužil.

Autor: Eva Hirschová

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky