• Nemusíte být dokonalá, aby vás lidé milovali. Inspirujte se v galerii.

U nás je to jinak

První roky si nepamatuju, ale to žádné mimino. Možná tu táta s námi byl. Máma tvrdí, že ne, ale tomu věřit můžu a nemusím. Neznám ho, nikdy jsem ho neviděl a doma nemáme žádnou jeho fotku. Máma na něj pořád jenom nadává, ale to mi přijde nefér, když tu není, aby se tomu bránil. A máma je na baterky. Jednou to s ní jde, jindy se jí bojím nebo je mi k smíchu. To když se snaží projít dveřmi bez rány do hlavy. Já bych se tomu zasmál, ale ona se pořád rozčiluje. Ve škole je to peklo. Nemám rád ty hodiny, když se rozebírá rodina. Všichni jsou perfektní. Maminky vaří a uklízí a večer jim čtou pohádky. Tatínci vypadají jako moderní dřevorubci (myslím, že můj táta tak ale stejně nevypadal) a chodí s klukama do kina. Nemám co říct. Táta přede mnou utekl a máma mě má jen na dávky a ty utratí za alkohol.

Rutina

Už jsem pochopil, že se máma mění. Jakmile otevře vodku, není u nás doma láska. Ale nemyslete si, že bez pití je milá. Je nervní, protože nemá svoji drogu. Kdyby radši kouřila. Ranní pusa je občas pořádně smradlavá. Vždycky si vzpomenu na ty hnusný bonbony s likérem, co měla babička na vánočním stromečku. Každý den to probíhá stejně. Vstanu a chvilku poslouchám, abych zjistil, co se doma děje. Někdy je máma ještě vzhůru nebo zůstala spát u puštěné televize nebo si ustlala na zemi v předsíni. To všechno už jsem ráno objevil. Z koupelny jdu do kuchyně a připravím si svačinu. Většinou popadnu suchý rohlík a jedno balení medu nebo marmelády. Ty nám nosí sousedka. Pracuje v hotelu a krade ty, co turisti nesní. Seberu všechny zátky a víčka, abych měl přehled, jestli máma náhodou nekrotí svoje pití. Zatím ne.

Tajná skrýš

Ve škole moc kamarádů nemám. Nemám telefon, moderní hračky a nejezdíme na výlety. Párkrát jsme byli v zoo, ale minule mámu vyvedli. Nechala mě u ovcí. Krmil jsem je a ona se v restauraci opila. Poslední rok už s mámou není moc legrace. Už mě ani nebaví pozorovat, jak ji neposlouchá pusa. Máme číst Robinsona, ale nechápu to. Když jsem jí řekl, že potřebuju její pomoc, uhodila mě. Praštila mě a spadnul jsem na zem. Ruku jsem držel na uchu. Nebolelo to, ale dlaň jsem měl od krve. Zahnala mě jako prašivýho psa. "Prosimtě, krev. No a co? Mně už deset let krvácí srdce a je ti to jedno. Proto piju, protože nemáš žádnou cenu. Musím se s tebou trápit a mám z tebe sotva pár tisíc. To i propocený tričko má větší cenu." Ruku jsem si otřel do kalhot a vyběhl z bytu. Už jsem dost velký na to, abych věděl, jak to chodí. Nechci do děcáku. Za chvíli budu dospělej. Už u nás byla paní ze sociálky a vůbec se mi nelíbila. Spal jsem ve sklepě. A spím tam občas i teď. Je to tam strašidelný. Jako malej bych se tam asi hodně bál. Ale máma tam nechodí a já si z bytu nanosil spoustu dek a hraček. V protějším rohu kape voda a od dveří táhne zima. Ráno se vplížím do bytu, aby mi máma mohla dát pusu a vyprovodit mě do školy. Nic z toho si ale nepamatuje. Dostal jsem nafackováno i za to, že si spletla dny. Tvrdila, že je pátek, ale byla neděle. To toho ale vypila opravdu hodně.

Docela mě to od mámy mrzí, ale mám ji rád. Je to máma. Měl bych určitě rád i tátu. Věřím, že máma s tím pitím jednou zabojuje. A zatím se jí aspoň klidím z cesty.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který jej předal redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.