Co případně dělat, když děti opustí hnízdo, se dozvíte v galerii.
Máme ještě dvě dospělé děti a čtyři vnoučata, navštěvují nás, jak to jen jde, ale asi to není tak často, jak by moje žena potřebovala. Se smrtí syna se stále těžce vyrovnává a je to jak na houpačce. I mně náš Tom chybí, trápím se tím, ale asi jsem jiná nátura a snáším tu hroznou ztrátu a bolest nějak klidněji.
Kamarádka ženě poradila, aby si pořídila psa, procházky jí jen prospějí a můžeme chodit i spolu. Přišlo mi to jako dobrý nápad, ale manželka si přinesla domů kočku.
„Je z útulku. Vybrala si mě sama, jakmile mne viděla, hned ke mně běžela! Budou jí asi dva roky a jmenuje se Laura. Potřebuje lásku a péči.“
Manželka se na mě dívala tak prosebně, se slzami v očích, a tak jsem milou Lauru se zpětnou platností odsouhlasil, ačkoli kočky moc nemusím. Ale manželka pookřála, to bylo důležité, takže jsem Lauře odpouštěl i to, že leze po kuchyňské lince a válí se na mém oblíbeném křesle. Jenže nezůstalo jen u Laury. Postupně se u nás objevovaly další kočky, všechny z útulku. Šplhaly po záclonách, ničily nábytek, promenovaly se po jídelním stole, ujídaly z talířů, ale běda mi, když jsem se je pokusil umravnit.
Rezignoval jsem.
Hlavně že je žena spokojená. Ale když okupovaly i naši postel, vyházel jsem jednu po druhé na zahradu. Manželka ztropila hroznou scénu. „Jsi bezcitný sobec!“ Bylo po půlnoci a manželka běhala po zahradě v noční košili, volala své kočky a plakala. Nakonec je všechny našla, nacpala je zpátky do postele a já se odebral na gauč do obýváku a do rána už nezamhouřil oči.
Nevím, jak mám tuhle situaci řešit. Nepomohly ani domluvy našich dětí. No, a včera se u nás objevila nová kočka. Prý přišla sama. A tak jich máme deset.
Oldřich, Bruntálsko
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.