Každá žena se se změnami po porodu vyrovnává po svém. V galerii najdete tipy, čemu se nevyhnete.

Královna průměru

Nejsem kariéristka, nemám perfektní práci ani pohádkový plat, nevelím stovce zaměstnanců, nejsem věčný nomád, který chvíli neposedí doma, po boku mi nestojí manžel, pro kterého bych udělala první poslední. Jsem obyčejná ženská, lehce zhýčkaná luxusem samotářského života. Jednou ročně vyrážím s kamarádkami k moři a zbytek času poctivě dělím mezi rutinu v práci a polehávání u romantických komedií. Největší vzrušení jsem zažívala, když jsem na faktuře našla překlep. Slavila jsem narozeniny a svíčky už se na dortu začínaly tísnit. Máma nebyla v náladě a vmetla mi, že ztrácí naději ve vlastní dceru. Neurazila jsem se a zamyslela se. Měla pravdu. V šestatřiceti letech jsem všechnu lásku syslila jen pro sebe a nedokázala se rozdělit s mužem ani dětmi. První rande na sebe nenechalo dlouho čekat. Některé exempláře byly k smíchu, jiné k pláči. Rosťa byl přijatelný průměr, který ve mně nevzbuzoval pocity extáze, ale představoval jistotu. Po pár měsících se nastěhoval. Každá diskuze o dětech ale vyšuměla do prázdna a já na něj netlačila.

Změna k lepšímu?

A pak se to stalo, otěhotněla jsem. Šla jsem na preventivní kontrolu ke své gynekoložce a pohodlně se rozvalila do lehátka k ultrazvuku. Povídaly jsme si a já obrazovce nevěnovala pozornost. Netrpěla jsem nevolnostmi, nepozorovala jsem větší bříško. Pak mi doktorka zničehonic sáhla na rameno a ukázala na monitor. „Jste těhotná.“ Možné to bylo, nechránila jsem se. Ale nebyla jsem na takovou zprávu připravená. Odvětila jsem suché „dobře“ a se snímkem v obálce se vydala k domovu. Cestou jsem v hlavě přemítala, co všechno se změní. Neměla jsem strach o peníze nebo čas, ale sama o sebe. Rosťa byl stejně rozčarovaný jako já.

Peklo

Procházela jsem se městem a okukovala výlohy s dětským oblečením, na internetu jsem občas zabloudila na stránky pro nastávající maminky. Dlouho jsem to ale nevydržela, děsilo mě, že těhotenství je pro ženu automatická radost a je téměř povinnost být nadšená. Já jsem takové pocity neměla. Dlouhé roky jsem žila sama a stálo mě dost úsilí přizvat do svého života muže. Bála jsem se, že další jedinečnou bytost neustojím. Prohlídky u doktorky se změnily v půlhodinky rozpačitého tlachání. Já jsem jen pokorně a bez úsměvu přijímala všechny informace, ona upadala v pochyby, co se se mnou děje. Všichni mě ujišťovali, že se mateřská láska dostaví. A já jim věřila. Byla jsem v osmém měsíci a přes pupek si neviděla na špičky bot. Osmělila jsem se a založila na internetu diskuzi s dotazem, jak se vypořádat s pocity prázdna. Rosťa mě našel schoulenou pod peřinou, oči jsem měla plné slz a třepala jsem se jako vystrašené štěně. Maminky na moji otázku reagovaly velice podrážděně a nebály se zdůraznit, co jsem za zrůdu, když pochybuji o krásách mateřství. Už nikdy jsem takovou chybu neudělala. Neměla jsem sílu třeba i jen číst a brát inspiraci.

A je to venku

Bylo ospalé ráno, už jsem jen polehávala v posteli a čekala na zazvonění budíku. Chytila jsem se za břicho a ucítila tupou ránu. Praskla mi voda. Popadla jsem tašku a vyrazili jsme do porodnice. V předsálí jsem musela podepsat spoustu dokumentů, kde se lékaři vzdávali zodpovědnosti. Kdyby už nade mnou nestál anesteziolog, zvedla bych se a odešla. Samotný porod byl bez problémů, během chvilky byla dcera venku. Křičela na celé kolo. Sestra ji vzala a položila mi ji na hrudník. Malé tělíčko se přitisklo na mou kůži a volalo po objetí. Konečky prstů jsem jí přejela po zádech a do očí se mi nahrnuly slzy. Nebylo to štěstí, ale beznaděj. První dny v porodnici jsem hrála divadlo a na dceru se usmívala, ale jen co sestry odešly, skrčila jsem a tupě zírala na toho drobka, který se marně snažil ukrojit si pro sebe kus pozornosti.

Věřím v lepší zítřky

Situace se nezlepšila ani doma. Já jsem byla paralyzovaná a o malou se staral Rosťa. Krmil, přebaloval, uspával. Probrala mě až facka u pediatra. Při prohlídce jsem dcerku svlékla a nestačila se divit. Její tělíčko bylo poseté vyrážkou. Na otázky dětské doktorky jsem ale nedokázala odpovědět. Ze strachu, že by lékaři nebo dokonce úřady mohly pojmout podezření o mých rodičovských schopnostech, jsem se pokusila najít si k dítěti cestu. Přečetla jsem několik knih a vytvořila plán, jak snášet její křik, jak si s ní hrát úměrně věku, jak podporovat různé dovednosti. Dokázala jsem to. Postarám se, zajistím vše, co potřebuje. Ale schází ten pocit lásky. Nevím, proč se to děje. Jsem znechucená sama ze sebe. Můj život před dítětem nebyl perfektní, ale obyčejný, rutinní a nudný. Nechci uvěřit tomu, že jsem tak sobecká. Položila bych za ni život, zbožňuji ji. Ale mám výčitky, že vůči ní neprojevuji lásku jako ostatní maminky.

Terapeut mi radí, abych netlačila na pilu. Věří, že dceři neublížím, cítí ze mě lásku. Ale potřebuji čas a možná i gesto, kterým si získá moje srdce. A pak přijde láska. Pravá, mateřská a lehce kýčovitá.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.