Dvacet mi ovšem už dávno není, na krku je padesátka. Na lásce ovšem věk nic nemění, i když kolem padesátky člověk přece jen víc přemýšlí o budoucnosti. S Ivanou chodím skoro rok, jsem – nebo spíš až do nedávna jsem byl – velmi šťastný. Milá, vlídná a okouzlující, kromě toho i báječně vaří, mám taky moc rád její dcerku Barunku, a tak jsem začal uvažovat o tom, že bychom se s Ivanou mohli vzít.

„To víš, že si tě vezmu, miláčku,“ pravila nadšeně, když jsem jí navlékal zásnubní prstýnek. Políbila mě a vzápětí dodala: „A budeme mít miminko, viď? Já bych s tebou hrozně chtěla děťátko, malého chlapečka, měl by tvoje oči a ty vlnité vlasy…“ Iva přímo zářila při představě miminka, o kterém se nikdy předtím nezmínila. Nepadlo ani slovo o tom, že bychom si pořídili dítě. Já mám tři a ona má přece Báru – a hlavně, bude mi už padesát!

„Ale lásko, co tě to napadlo,“ reagoval jsem vyděšeně, „nikdy jsi mi neřekla, že bys chtěla dítě. Já už se na otce malého děcka necítím. Zkrátka a upřímně, já už další dítě nechci.“ Iva posmutněla. Vrhla na mne vyčítavý pohled a prohlásila, že ona dítě chce, že jí tikají biologické hodiny, protože je jí třiatřicet, a navíc nechce, aby Barča vyrůstala jako jedináček. „Snad si to rozmyslíš, víš, jak by to bylo krásné? Ty, já a Barunka na procházce s kočárkem…“

„No, já mám trochu jinou představu o našem životě. Co třeba trochu cestovat po republice, koupil bych nové auto, tahle šunka, co mám, už je stejně na odpis.“ A Iva na to, že nikam cestovat nechce, jedině s kočárkem po parku.

Začal jsem si dávat hodně velký pozor, aby Ivana neotěhotněla. A Ivana je nevrlá, náladová, často brečí a na pořadu dne je neustále miminko, bez kterého její život zřejmě nemá cenu, a pak taky já, sebestředný sobec, který kašle na její tužby a potřeby.

Bořivoj, Opava

NÁZOR PSYCHOLOGA

PhDr. Petr Šmolka

Naše spokojenost ve vztahu souvisí s mírou, v níž jsou naplňována očekávání, s nimiž do něj vstupujeme. U těch zásadních kompromis hledat nelze a bez jejich naplnění se jen těžko budeme ve vztahu cítit dobře. Jedním z nich je plození potomků. Dítě se trochu narodit a trochu nenarodit nemůže.

Pokud tedy jeden z vás není „chytrá horákyně“. A tak máte jen dvě možnosti – buď vztah ukončit a hledat jiný, v němž byste se v představách o budoucím ne/rodičovství shodli. Nebo připustit, že se neshodnete, a očekávání modifi kovat tak, aby byla s partnerovými slučitelná. Pokud se však se zvolenou alternativou nedokážete vnitřně ztotožnit, hrozí, že si ji budete navzájem předhazovat. – Možná by snad bylo lepší hodit si korunou, než se skřípěním zubů přijmout nechtěnou variantu. Zlobit se pak můžete na zlovolnou minci…