Martina: Sestře mé mrtvé maminky neumím říct ne, trpí tím mé manželství

Prohlédněte si všechny fotografie (9)

Blíží se víkend, ale já, místo abych se radovala a těšila, dostávám husí kůži z představy, že se u nás, jako ostatně vždy, zjeví tetička!

V galerii se dozvíte, jak také přežít společné bydlení.

Sestra mé zemřelé mámy, bezdětná vdova, která má jen kousek od nás malý domek po rodičích. Zkrátka tetička. Od jara do zimy nevynechá jediný víkend, protože svůj rodný kraj miluje. Ale ještě víc jídlo, které o víkendech vařím.

Musím, mám manžela, který sportuje, a tři věčně hladové syny od 7 do 15 let. A teta počítá s tím, že místo u našeho stolu vždycky najde. Nevadilo by mi ji nakrmit. Tam, kde je jídlo pro pět lidí, najde se i pro šestého.

Jenže ona je otesánek. A navíc mlsný. Zbaští toho tolik jako celá moje rodina.

„Jak to, že dneska nejsou knedlíky a rajská?“ hořekuje nad talířem těstovin se zeleninou. „Víš, jak je mám ráda! No budu se muset ještě něčím dorazit. Máš bábovku? Jééé, máš,“ zajásá. Než řeknu švec, vrhne se na bábovku a slupne ji celou jako malinu.

Zkoušeli jsme různé úskoky. Třeba vyrazit na celodenní výlet. Jenže po příchodu domů seděla na lavičce před domkem teta. „Děti, já mám takový hlad! Čekám tady od půl jedné a už bude šest! Copak bude k večeři?“ „Chleba s chlebem,“ zabručel manžel a šel se zašít do dílny. „Neomalenec,“ pronesla tetička a jala se rejdit v komoře. „Můžu si vzít paštiku? A tady máš párečky v konzervě, no tak ty mi ohřeješ, viď?“

Nemám sílu ji poslat ke všem čertům.

Navíc jsem zjistila, že to nezabírá. Kluci už do ní mockrát šili, ale ona jen s veselým úsměvem, že jsou to malí nevychovanci a drzouni, vzápětí „vybílila“ ledničku.

Tetičku neodradí ani bouře, vítr a déšť a pouze pár týdnů v zimě, když napadne sníh, je od ní pokoj, protože by musela na chalupě topit.

Navzdory tomu, že je tak strašný žrout, je štíhlá a pohyblivá, takže před pár lety, když byly povodně, se k nám probrodila v rybářských holinách po nebožtíku strýci.

Teta mi huntuje nervy i rodinný rozpočet. Drze si odnáší všechny potraviny, které se mi nepodaří včas skrýt. Manžel vyhrožuje, že tu „babu jednou otráví“. Zatím jen otravuje ona nás. Nejhorší na tom je, že ať jí řekneme cokoli, usměje se milounce, a pak jí a jí…

Martina, Český ráj

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

Asi bych měl předeslat, že jsou i jiné kalamity, jako třeba tornáda, povodně a nálety loupeživých sarančat. Tetička paní Martiny má v sobě ničivost všech živlů, navíc v teflonovém provedení. Také po ní beze stopy steče i to, co by jiné zarazilo nebo alespoň urazilo. Ne tak ji! Ani s tornády a sarančaty se nedomluvíme, těžko je přesvědčíme, aby se chovaly jinak. Něco změnit musíme my sami.

Rodina paní Martiny by se například mohla inspirovat humoristickou klasikou – Saturninem, tam je na zacházení s tetičkou (Kateřinou) řada návodů. Příklad si lze vzít i z restaurací, které mají jídelní lístek vyvedený křídou na tabuli včetně ceníku. A pak tetičce vystavit účet s dotazem, zda trvá na elektronické evidenci tržeb.

Tetička už asi není žádná kočka, ale i ty by mohly pomoci. Pár potulných jich máme u poradny na zahradě. Kolegyně jim denně chystají misky s krmí a kočky si tam také chodí jako do samoobsluhy. Jak by se asi tetička tvářila, kdyby na lavičce před domkem měla vždy nachystaný košík s jídlem a s cedulkou, že víc nedostane?

Ale vážně. Problém totiž není v tetičce, ale v neteři. To ona má potíže jí cokoli odmítnout. Při nácviku asertivity by se mohla naučit říkat NE, aniž by z toho měla špatný pocit. Přinejhorším by se tetička urazila. Potom by to ale byl už pouze její problém…

Autor: Dagmar Morenová

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky