Martin: Život s první ženou byl peklo, stále ji ale miluji a ubližuju druhé ženě

Prohlédněte si všechny fotografie (11)

Moje první žena byla semetrika. Stíhačka byla ve srovnání s ní jen nevinné Letadélko Káně. Život s ní byl očistec, a proto jsem se také rozvedl.

  1. Jak zachránit vztah, se dozvíte v galerii.

Musím ovšem přiznat, že jsem se s Doubravkou nikdy nenudil. Udržovala mě v neustálé pohotovosti a napětí. Vždycky musela mít poslední slovo. Ale když byla v dobrém rozmaru, byla s ní i velká legrace. Byla nevypočitatelná, žárlivá, náladová a občas používala slovník, za který by se nemusel stydět ani dlaždič. Jindy překypovala humorem a vášnivými projevy lásky. Život s Doubravkou byl jako na houpačce. Ale člověka houpačka časem unaví. Cítil jsem se vyčerpaný. Začal jsem prahnout po klidném přístavu, vlídném zacházení a laskavosti.

Po chápající duši. Po ženě, která nebude ječet jako siréna, nebude házet talíře a stopovat mě jako ohař.

Toužil jsem po harmonickém vztahu, vzájemné toleranci a svobodě. A tak jsem potkal Květu. Pravý opak Doubravky. Jako by se zjevila z jiného světa. Milá, laskavá, mírná, usměvavá, půvabná. Po půl roce jsme se vzali a já se těšil na život plynoucí jako klidná řeka. Zpočátku jsem byl opravdu šťastný. Květa mi dvacetkrát denně nevolala. Netahala mě domů, když jsem si skočil do hospody na pivo. Nedělala mi žárlivé scény. Když jsem se s kamarády opil, uložila mě do postele a uvařila silný bujon. Říkala mi „miláčku“, její slovník byl stejně hebký jako její náruč.

Nikdy nemusela mít právo veta. Rozhodoval jsem já. „Jak myslíš, miláčku,“ cvrlikala, když jsem přišel s nějakým nápadem. „Jak chceš, miláčku, a hezky si to užij,“ odtušila, když jsem oznámil, že jedu na tři dny s chlapy na pánskou jízdu pod širák. Jenže já na to nebyl zvyklý! S hrůzou jsem zjistil, že potřebuju, aby se ta klidná řeka občas rozbouřila! Snažil jsem se Květu dokonce vyprovokovat, ale ona se nedala, jen se usmála a šla si číst.

Doma bylo uklizeno, báječně navařeno, ale taky tam bylo takové zvláštní ticho. Květa byla strašně hodná, ale mně se začalo stýskat po divožence Doubravce, z hlavy jsem vygumoval všechno špatné, zůstaly jen vzpomínky na její huronský chechot a dokonce mi chybělo i to její: „Ty jsi takový moje prase, coooo?“

Odstěhoval jsem se na chalupu, abych si to všechno srovnal v hlavě. Vím, že jsem nevděčný parchant. Mám, co jsem chtěl, a přesto nejsem šťastný.

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka  

Nová partnerská volba se dá někdy popsat jako „upgrade starého programu“. Druhou možností je výběr na principu kontrastu. Zvláště u partnerek příliš výrazných je kritériem výběru „jinakost“ té nové. Je tu však jedna zlotřilost: pokud je ta další opakem, pak nám něco z té první volby schází. V logice věci a nadějnější by tak byl zřejmě až výběr třetí, kombinující charakteristiky obou předchozích.

Martinova Doubravka byla pravý živel. Něčím okouzlující, ale zároveň i devastující. Dokud převažují emoce pozitivní, bývají podobné vztahy úžasné. Začnou-li se však přidávat i emoce negativní, bývají nesmírně náročné. Po jejich rozpadu nám může snadno imponovat někdo, kdo nám poskytuje především klid a pocit bezpečí. I extrémně vlídná a neprosazující se partnerka mívá ale ve vztahu mocný vliv. „Tak hodné ženské není přece možné cokoli odmítnout!“ Návrat k té původní však nebývá zrovna inteligentním řešením. Kdyby se o to Martin chtěl pokusit, ať si u ní raději ani nevybaluje kufřík. Zřejmě by ho čekala etapa pendlování tam a zase zpět. Bude-li mít kapku štěstí, pak se na těch cestách potká s někým, kdo bude mít od obou něco! 

Autor: Dagmar Morenová

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky