Marie: Smrt manžela byla strašná. To, co přišlo potom, je ale ještě mnohem horší

Jste připraveni na odchod milovaného partnera?
Jste připraveni na odchod milovaného partnera?

Před rokem a půl jsem ovdověla. Ztratila jsem milovaného muže a učím se žít ve světě, před kterým mne manžel chránil. Netušila jsem, jak to bude těžké.

Jak využít čas jen pro sebe, se dozvíte v galerii.

Měli jsme rozdělené úkoly a oběma nám to vyhovovalo. Starala jsem se o něj, dvě dcery a o domácnost, všechno ostatní zařizoval muž. Slušně vydělával, takže jsem mohla pracovat jen na částečný úvazek. Mohla jsem být mámou, která chodí odpoledne s dětmi na hřiště, všechno stíhá bez stresu a neztrácí dobrou náladu. Manžel se staral o složenky, o auto, všechno zařizoval, koupil chalupu, kterou s radostí opravoval a kde jsem s dětmi trávila celé prázdniny.

Sice jsem si udělala řidičák, ale moc mi to za volantem nešlo, a tak jsem ho ponechala manželovi a užívala si pohled na ubíhající krajinu. Nepřemýšlela jsem o tom, že tenhle život může jednou skončit. Dcery vyrostly, vdaly se, a my se s manželem těšili na důchod strávený na naší kouzelné chaloupce.

Manžel zemřel na zástavu srdce při zdánlivě banální operaci kýly. Ze dne na den ze mne byla vdova. A já s hrůzou zjišťovala, že si neumím poradit s běžnými věcmi každodenního života! Nevěděla jsem ani, jak mám zařídit pohřeb, naštěstí se toho ujaly dcery.

A přišly horší časy. Neuměla jsem platit účty přes internet. Neměla jsem kontakty na řemeslníky, kteří prováděli v bytě nebo na chalupě drobné nebo i větší opravy. S odvozem na chalupu jsem byla závislá na dcerách, protože od zastávky autobusu bych musela jít ještě dva kilometry pěšky.

Postupně jsem si uvědomovala, že vůbec nejsem připravená na život bez manžela. Byla jsem vyděšená. Neměla jsem nikoho, kdo by mi poradil, a propadala jsem beznaději a zoufalství.

A nejhorší byla ta samota, jako bych ztratila tu nejdůležitější část sama sebe!

Dcery mi říkají, že to musím zvládnout, že mě nemohou pořád vodit za ručičku. Mám pocit, že je obtěžuju, a volám jim jen v nejkrajnější nouzi. Nemám ale ani žádné koníčky, tím jediným byla péče o rodinu a manžela. Připadám si méněcenná a ztracená.

Marie, Hradec Králové

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

Milá Marie, váš příběh by mohl být inspirací nejen pro ženy, které by se někdy dostaly do podobné situace. Také já tu nacházím námět k úvaze o rozšíření služeb rodinných poraden.

Je něco jiného, když je na úmrtním oznámení napsáno „odešel po dlouhé a těžké nemoci“, nebo jen „náhle nás opustil“. V prvním případě odchodu sice předchází období oboustranného trápení, odcházející nás však může seznámit s tím, co se kde nachází a co je třeba zařizovat. Nechám si to projít hlavou, poradím se s kolegy, možná bychom ale mohli v poradně nabízet pomoc i těm, pro něž je orientace v běžných úkonech náhle tak náročná. Otevřená skupina pod vedením dobře orientovaných sociálních pracovníků by si své klienty jistě našla. Věřím však, že vy to nakonec zvládnete i bez ní.

V něčem pomohou děti, známí a přátelé, nic nezkazíte, když si zaplatíte kondiční jízdy v autoškole, alespoň byste se snáz dostala na milovanou chaloupku. Ztracená se teď možná cítíte právem, kvůli tomu ale není žádný důvod cítit se méněcenná.

Zkuste se dostat více mezi lidi. Univerzita třetího věku nebo organizace, jako „Život 90“, mohou být pro vás nyní tou správnou destinací!

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky