Připravte na změny po porodu. Nahlédněte do galerie a inspirujte se.

Očekávání

Je mi padesát let a s manželem už jsme vyčerpali všechna témata k hovoru. Středem naší pozornosti byla jediná dcera. Natašu jsme si hýčkali jako poklad. Možná díky kamarádskému vztahu mezi námi se mi se vším svěřovala a neměla přede mnou tajnosti. Věděla jsem, že má trable ve škole i v lásce, s kým randí, z čeho smutní. O vztahu s Tiborem mě podrobně informovala a často ke mně chodila pro radu. Byla jsem si jistá, že on je pro ni ten pravý. Krátce po svatbě otěhotněla a já zažila nový příval energie. Vnoučete jsem se nemohla dočkat. Nataša celý život sportovala a jedla zdravě, neměla jsem strach, že by mohly nastat komplikace.

Na hraně

Překulila se za polovinu těhotenství, měla po genetických testech a přípravám nic nebránilo. Sjeli jsme se u nich v bytě a začali vyklízet pokoj. V místnosti, ze které chtěli udělat útulný dětský pokoj, měli do té doby kutloch, trucovnu a sklad nepotřebného harampádí. To všechno muselo pryč. Nataša se musela šetřit, a tak její práce spočívala jen v servírování tvarohových buchet a vaření čaje. Občas jí to ale nedalo a po bytě se proháněla se smetákem. Měla jsem výčitky a pro jistotu jí ještě večer napsala, jestli se cítí po takovém zápřahu dobře. Neměla by se tak přemáhat.

Chyba

Druhý den ráno jsem se probudila do deštivého dne. Držela jsem v ruce telefon a psala Nataše. Zničehonic začal vibrovat a zběsile vyzvánět. Tibor. „Nad ránem Nataša porodila. Prozatím k nim nemůžu ani já. Jen chtěla, abych vám dal vědět.“ Měla jsem tisíce dotazů, ale zavěsil. Běžela jsem zpátky za manželem do ložnice a padla mu na rameno. Byl rozespalý a já mu sípala do tváře. Když jsem konečně popadla dech, objal mě a pevně mě k sobě přitáhl. To jsem potřebovala. Podporu, mlčky.

Sama

Nechtěla jsem dceři volat. Má manžela, který ji bezmezně miluje, zvládnou to. Byla to jejich rodina. Zasypala bych ji dotazy a ještě víc vystresovala, musí se soustředit na našeho malého drobka. Neměl ani kilo a byl prošpikovaný hadičkami, které ho držely při životě. Dokonce ho označovali jako „PLOD A“, jméno prozatím nedostal. Celý měsíc jsem trnula hrůzou, že vnuk svůj boj o život vzdá. Po týdnu se mi Nataša konečně ozvala a do telefonu se rozplakala jako malá holka. Dodnes si vyčítám, že jsem tam nebyla s ní. Nemohla jsem, ale podpora přes sluchátko mi přišla chabá a trapná. Vše zapadlo do starých kolejí, svěřovala se mi se vším. Byly to nejhorší dny mého života. Nebála jsem se jen o vnuka, ale i o dceru. Cítila jsem, že její nervy jsou napnuté jako struny, děsila se každého pláče, převažování a kontroly dýchání. Padla na psychické dno.

Trest

Doma jsme je přivítali se vší parádou. Skromná oslava a našlapování po špičkách. Viktor byl drobounký, vešel se do dlaní. Křičel ale z plných plic a vrtěl sebou na všechny strany. Vedle svých vrstevníků byl sice malý, ale schopnostmi před nimi nezaostával. Měsíce plynuly a já nabrala jistotu, že se vše v dobré obrátí. Vyřadili je z evidence rizikové poradny a v percentilových tabulkách se vyšplhali na slušný průměr. Obavy ze špatné funkce střev a ledvin, neurologických komplikací i problémů s motorickým vývojem vzaly dávno za své.

V listopadu oslavil vnouček druhé narozeniny. Má se k světu a já jsem s ním v sedmém nebi. Jen mě mrzí, že mi dcera nedůvěřuje a je mi neustále v patách. Mám v živé paměti, co se jí stalo. A chápu, že to na její duši nechalo hluboký šrám. Ale všechno dobře dopadlo, syn jí roste před očima a směje se na všechny strany. Stárnu a mezi prsty mi utíkají nejkrásnější chvíle s dcerou i vnukem. Vím, jak se postarat o dítě. Ona je toho důkazem. Je paralyzovaná strachem o něj a já se v noci budím, protože marně hledám řešení.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.