S Petrem jsem se seznámila na inzerát, oběma nám bylo 35 let. Žena mu zemřela na rakovinu a to nás možná sblížilo. Také jsem totiž tuto těžkou nemoc prodělala a vlastní děti už mít nemohu. A Petrovi tato skutečnost nevadila.

Já hledala muže a rodinu, Petr ženu a mámu pro své dcerky, čtyřletou Péťu a dvouletou Adélku. Na vlastní mámu si ani nepamatovaly, zemřela, když byla Adélka ještě miminko. Vzhledem k prodělané nemoci jsem se dokázala vcítit do jeho pocitů, živě si představit, co po boku své nemocné ženy prožíval a jak moc trpěla ona. Proti ní jsem měla štěstí: přežila jsem a vyléčila se.

Být mámou pro mě byla úplně nová zkušenost, ale učila jsem se rychle. Děti si mě oblíbily a mami mi začaly říkat úplně spontánně. Měla jsem konečně rodinu a byla šťastná jako nikdy před tím. Přijali mě nejen Petrovi rodiče, ale i rodiče jeho zemřelé ženy Ivany.

„Jsem ráda, že si Petr našel zrovna tebe. Jsi hodná ženská, obětavá, děcka takovou mámu potřebujou,“ řekla mi Ivanina matka a objala mě. Obě jsme se rozplakaly. Dnes si říkám, jestli jsem nebyla obětavá až moc. Vytvořila jsem téměř bezkonfliktní rodinné prostředí, raději jsem ustoupila, než abych si prosadila svou. Děti přece potřebují pohodu, vyrovnanou a klidnou mámu, manžel zase zázemí, kam se bude z práce rád vracet.

Nechtěl, abych šla pracovat

Život plynul jako mírná řeka, žádné zákeřné víry a vlnobití. Péťa a Adélka chodily do školy, třikrát týdně jsem je vozila na zájmové kroužky. Petr nechtěl, abych šla znovu do zaměstnání, a já mu vyhověla; ostatně doma bylo práce ažaž.

Ale všechno jsem dělala s láskou a radostí a vůbec si nepřipouštěla, že by se náš život mohl změnit. Zlom přišel jako blesk a zastihl mě zcela nepřipravenou. Po šesti letech manželství mi Petr oznámil, že miluje jinou ženu a že se k ní hodlá přestěhovat. Je o 12 let mladší než já a čeká dítě. Petrovo!

Holčičky spaly a já tiše plakala, stočená do klubíčka jako opuštěné kotě. Petr mi rozpačitě děkoval za mou lásku a obětavost. Měla jsem tisíc chutí ho zbít, výt žalem jako zvíře, ale to přece nešlo – nechtěla jsem vzbudit děti. „Chceš se rozvést? A co děti? Co s nimi teď bude?“ vypravila jsem ze sebe mezi vzlyky.

O rozvodu Petr ještě nepřemýšlel. „Nechci rozbíjet rodinu. Budu vás navštěvovat a postarám se, abyste neměli nouzi. Dětem to nějak vysvětlíš, viď? Umíš to s nimi líp než já.“

Už jsou to tři měsíce a Petr se ani neukázal. Jednou týdně zavolá a zeptá se, jak se nám daří. Jestli něco nepotřebujeme. „Potřebujeme tebe,“ říkám. „Nemůžu. Radka má rizikové těhotenství, nepřeje si, abych za vámi jezdil, a já ji nechci rozrušovat,“ vymlouvá se.

Dětem lžu, že je táta na služební cestě. Stýská se jim. „A kdy se už vrátí? Ani se s námi nerozloučil.“ Ale co jiného jim mám říkat? Rodiče Petrovy první ženy naléhají, ať jim řeknu pravdu. Je to zrádce, sobec, zlosyn, který si nezaslouží ohledy.

„Když jim to neřekneš ty, řeknu jim to já,“ vyhrožuje Marcelina máma. Petrovi rodiče navrhují vyčkávací taktiku. „Buď trpělivá, určitě se vrátí. Jinak by už přece požádal o rozvod, nebo snad ne?“

Chtěla bych mu dát ještě šanci, už kvůli dětem. I s jeho nemanželským děckem bych se smířila. Teď mě ale nejvíc trápí to, že dětem lžu. Jen oddaluju pravdu, která jednou stejně vyjde najevo. Jsem bezradná a nešťastná.

PhDr. Petr Šmolka: Dětem řekněte pravdu!

Nemá cenu spekulovat nad tím, proč vlastně odešel. Do jaké míry se na tom podepsaly jeho nezralost a partnerská neposednost a jakou roli sehrála Marcelina snaha mu ve všem vyhovět (i takové ženy muži opouštějí, často právě proto, že jsou si jimi až příliš jisti).

Dost nepochopitelná je zdánlivá lehkost, s jakou odešel i od vlastních dětí. Jako by se tím chtěl odstřihnout od všeho, co mu možná připomínalo zesnulou manželku.

Zatímco ve vztahu s Marcelou se vše řídilo podle něj, tak u Radky je to obráceně. Brání mu ve styku s dětmi a on si jí nedovolí oponovat. Časem se mu bude její jednání asi dost zajídat.

Petře je zhruba 10 roků a Adélka je osmiletá. Osobně bych se přimlouval říct už jim šetrně nepříjemnou pravdu. Mohly by se ji totiž dozvědět od někoho jiného a možná nešťastnou formou. Vždyť určitě cítí, že něco není v pořádku! Vzhledem k tomu, co mají za sebou, můžou mít i pocit, že se s tátou stalo něco hrozného a nikdo jim to nechce povědět! A kdo jiný než Marcela by jim měl vysvětlit, že „táta teď s námi není a zatím nebude“?

V galerii najdete indície, které poukazují na to, že má partner milenku.