Bydlet ve „svém“ chce dnes snad každý. Zvláště tehdy, když si spočítá, že hypotéka ho vyjde stejně jako placení nájmu s tím rozdílem, že u hypotéky dává peníze do něčeho, co mu říká pane. Jenže snadno se to sice řekne, hůře se již vlastní bydlení realizuje. „Dlouho jsme bydleli v pronájmech. Bylo to pohodlné, mohli jsme se ihned stěhovat, když jsme měnili práci nebo nám něco nevyhovovalo. Byli jsme volní. Na budoucnost jsme v tu chvíli nemysleli. Třeba moji rodiče šetřili a mně to přišlo vtipné. Nechápala jsem, že by se mi to jednou mohlo hodit. Peníze z výplat jsme utráceli za cestování, za jídlo, oblečení – prostě jsme byli požitkáři,“ říká hned na začátku Kristýna. Jenže postupem času si přítele vzala za manžela a založili rodinu. „Dítě byla sice náhoda, ale byli jsme šťastní. Jakmile mi začalo růst břicho a miminko se stávalo tak nějak reálnější, došlo nám oběma, že pronájem už nebude to pravé. Že chceme pro své dítě pravý domov.“
Pod vlivem reklam a různých nabídek si Kristýna s manželem mysleli, že najít a zaplatit bydlení bude snadné. „Vždyť to slyšíte ze všech stran: Nemusíte mít ani korunu, a přesto budete bydlet. Byli jsme naivní. Našli jsme si byt se zahradou kousek za Prahou. Byl dokonalý. Tak akorát velký, situovaný na jih, na zahrádce už jsem viděla altán, houpačku pro dítě a malý zeleninový záhon. Zbývalo jen zajistit hypotéku. Náš sen ale splaskl, když mě odmítli v mé bance a manžela v té jeho. Že na hypotéku nemáme.“ Přitom Kristýna i s manželem vydělávali dost. Problém byl v tom, že neměli našetřeno na počáteční investici do bydlení. „Najednou jsem neviděla to šetření rodičů tak zbytečné. Spočítali jsme každou korunu a nešlo jen o pořízení bydlení, ale další peníze jsme museli vynaložit na vybavení bydlení. Kuchyně, nábytek, dětský pokoj. V jednu chvíli jsem byla zoufalá a myslela si, že skončíme u rodičů.“ Právě rodiče nakonec Kristýně a manželovi pomohli. Jejich naspořené peníze se mladým manželům krásně hodily a pomohly tak splnit sen o dokonalém bydlení.
„Martinovi i moji rodiče jsou ze staré školy, a tak měli našetřeno. Půjčky nám nabídli, když viděli, že zoufalá těhule se hroutí,“ směje se teď Kristýna. „Díky penězům od nich jsme už dosáhli na hypotéku a mohli si dovolit i nějaké počáteční vybavení domu. Teď tedy splácíme bezúročnou půjčku našim rodičům a hypotéku. Je to složité, zvláště když máme malé děti, ale být zadlužený není v dnešní době výjimečné. Mají to tak všechny mé kamarádky.“ Kristýna už navíc teď myslí do budoucnosti. Poučila se z vlastních potíží. „Vím, že nechci, aby tohle zažívaly mé děti. Při pořizování bydlení jsem zestárla o několik let a naše dluhy jsou velké tak, že se občas s manželem děsíme, jak bychom je zvládli splácet, kdyby se něco stalo. Právě proto už jsme dětem začali spořit, založili jsme oběma stavební spoření a až jedno skončí, založíme rovnou další. Budou mít pak peníze do začátku a nebudou muset prožívat to, co my.“
A co vy, spoříte vašim dětem na budoucnost, nebo chcete, aby si našetřily na život samy?