Příběh Katky: Útěk od rodiny zvýšil moji cenu

Příběh Katky: Útěk od rodiny zvýšil moji cenu
Příběh Katky: Útěk od rodiny zvýšil moji cenu
Zdroj: Isifa.com

Musela utéct, aby si jí rodina začala vážit. Katka nám napsala: „Teprve, když jsem svou rodinu opustila, zjistili všichni doma, jak hrozně jim chybím. Váhala jsem ale, jestli jejich prosby, abych se vrátila, vůbec vyslyšet.“

Diskutujte: Bere váš partner servis, který mu doma poskytujete, jako samozřejmost? Pomáhá vám?

Mohlo by vás zajímat: Platím dětem za domácí práce nebo Domácí práce: Kolik spálíte kalorií?

Statistiky českých domácností jsou výmluvné. Asi 14 % mužů se domácím pracím nevěnuje vůbec, 60 % jim věnuje hodinu denně. Ženy, které by se vůbec nepodílely na domácích pracích, prakticky neexistují.

38 % mužů si i v roce 2011 myslí, že je to tak naprosto v pořádku a domácnost je výsadou ženy, přestože chodí do práce jako on.

Katka se ocitla v pasti. Pro rodinu by udělala cokoliv, ale obrátilo se to proti ní. „Kdysi mě manžel nosil na rukou. Když jsme se seznámili, přebral mě jinému. Byl tak hrozně rád, že jsem s ním, že by mi snad snesl modré z nebe, kdybych si ho přála třeba k narozeninám.

Příběh Katky: Útěk od rodiny zvýšil moji cenu

Nosil mi kytky, drobné dárečky, povídal si se mnou, zapojoval se do práce v domácnosti – nebyl pro něj například problém pomoct mi s vařením nebo dokonce se žehlením. Ještě když byly děti malé (máme spolu dva kluky teenagery, dnes jim je devatenáct a osmnáct), dalo se říct, že se o povinnosti a starosti dělíme rovnoměrně.

Jenže postupně se všechno změnilo v můj neprospěch. Ani nevím, jak se to stalo – zpětně bych řekla, že si za to z velké míry můžu sama. Manžel změnil práci, dokola si stěžoval, jak je náročná a jak je unavený.

Začal nosit domů víc peněz a přestože nechodil nijak pozdě, kolem šesté už obvykle spokojeně podřimoval na gauči, bylo mi hloupé ještě ho „obtěžovat“ nějakými žádostmi o pomoc s domácností nebo prosbami, aby s klukama probral něco do školy.

Příběh Katky: Útěk od rodiny zvýšil moji cenu

Zkrátka a dobře, po pár letech zůstalo všechno na mně. I já mám náročnou práci, jsem magistrou v lékárně a abych si udržela v oboru přehled, musím neustále studovat.

K domu, který mi trvá uklidit od sklepa po půdu pomalu půl dne a pak abych znovu začala, patří velká zahrada. Dřív to bývala moje chlouba, ale poslední dobou jsem si na ní připadala jako na plantážích. Kluci vždycky hodně sportovali, tréninky hokeje jim zabíraly víc a víc času, pokaždé jen hodili tašku se zpocenými věcmi do předsíně a mazali se učit.

Nevadilo mi hodně pracovat pro rodinu, jen jsem se cítila stále vyčerpanější, domácnost jsem přestávala stíhat a manžel i kluci si začali stěžovat. Proč není teplá večeře, kde jsou vyžehlené věci, že došly ponožky v šuplíku... Dělala jsem vlastně pokojskou, kuchařku, uklízečku a hospodářku najednou.

Upozornila mě na to až moje dobrá kamarádka, která k nám chodí často na návštěvu. „Víš, že jim posluhuješ?“ řekla mi jednou. „A víš, že už to berou jako samozřejmost, že ty se smekáš jako hadr na holi a oni jako pašové čekají, kdy je obsloužíš? Vždyť oni ti ani nepoděkují!“

Příběh Katky: Útěk od rodiny zvýšil moji cenu

Na kamarádku mám štěstí. Letos na jaře mi oznámila, že už se nemůže dívat na to, jak otročím, a protože je velmi zámožná, koupila nám oběma patnáctidenní dovolenou u moře. Protestovala jsem, co si beze mě rodina počne, ale nechtěla nic slyšet. „A ne abys jim nachystala jídlo do popsaných krabiček v mrazáku,“ varovala mě.

Řekla jsem si, že má možná pravdu. Ale stejně mi dalo velkou práci sebrat odvahu a nechat rodinu „na holičkách“, jak mi všichni tři chlapi vyčítali. První týden se nedělo nic. Vypadalo to, že doma všichni všechno zvládají.

Druhý týden se objevily SMS, jak všem scházím, ale že těch pár dní je v pohodě. Tak jsem se rozhodla, že ještě strávím tři týdny u kamarádky na chalupě. Dohodla jsem se se svým šéfem na prodloužení volna a rodině napsala, ať mě nečekají dřív než za měsíc.

Spustil se hotový poprask. Co budou dělat? Doma prý nic k jídlu, všechny věci v prádle... Trochu jsem zakolísala, ale kamarádka mě podržela. Řekla mi, že pokud mám nějakou šanci vydobýt si doma nějaké uznání, tak teď.

A opravdu se to stalo. Nechala jsem manžela i děti, aby mi dali jasně najevo, že o mě stojí. Teprve když jsem cítila, že jim došlo, co všechno obnášejí mé každodenní povinnosti, uvolila jsem se vrátit. Teď už se ke mně chovají všichni úplně jinak.“


 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky