Kateřina: Tetička mě prosí, abych jí pomohla zemřít

Ilustrační foto
Ilustrační foto
Zdroj: Shutterstock
Ilustrační foto

Tetičce je 87 let. Je skoro slepá, má těžkou artrózu, bez pomoci nemůže chodit. Jediný syn jí zemřel, neteř žije v Anglii. Má už jenom mne.

Žije v domově důchodců, pokoj sdílí s paní, která má těžkou formu Alzheimerovy choroby. Tetička lituje, že taky nemá Alzheimera, mozek jí totiž stále brilantně funguje, a to je na tom to nejhorší.

„Tohle není život, Kateřino. Hudbu nemůžu poslouchat, protože to mou spolubydlící ruší. Na televizi nevidím. Pečovatelky mě občas vyvezou na vozíku na balkon, ale na procházku ne, prý stejně nic nevidím. K čemu to všechno je?“

Tetička je zoufalá a posledně mě dokonce prosila, abych jí někde sehnala prášky na spaní. „Pomoz mi umřít, holčičko, udělej to pro mě. Sama vidíš, jaký je tohle život! Dožít se vysokého věku není vůbec žádná výhra.“ Tetička má pravdu. Dožít se vysokého věku ve zdraví je určitě dobré, ale být odkázán na pomoc druhých, nedojít si sám ani na toaletu, sdílet pokoj s neustále nadávající stařenou… No hrůza.

Ale copak můžu splnit tetičce takové přání? Jistěže bych jí ráda pomohla, ale přece nebudu riskovat kriminál. „Ty mě nemáš ráda, Kateřino. Kdybys mě měla ráda, tak bys mi pomohla. Vždyť se to nemusí nikdo dozvědět…“ Marně tetě vysvětluji, že by to samozřejmě prasklo. Nikdo jiný než já za ní nechodí, a vůbec, copak bych si to mohla vzít na svědomí?

Tetička přišla s nápadem, abych jí zařídila euthanasii. „Jsou přece země, kde lidem tuhle službu poskytují. Zjisti mi, kolik to stojí. Dala bych všechno za to, abych mohla důstojně umřít!“

Jenže ani tohle přání nemůžu tetičce splnit. Už jsem se na to ptala. Zdlouhavá byrokratická jednání, složitý proces. I kdybych na to měla, neklaplo by to. A tak jen marně přemýšlím, jak ulehčit tetičce její strádání. Vím, jak trpí její důstojnost, jakému ponížení je vystavena, když jí pečovatelky dají pleny, aby ji nemusely vodit na záchod. Ale jak jí pomoci? 

Kateřina, Roudnice nad Labem

NÁZOR PSYCHOLOGA

PhDr. Petr Šmolka

Vážená paní, pocity i přání vaší tetičky jsou pochopitelné a zcela legitimní. Signalizuje jimi, jak bídně se cítí. Euthanasie je ale velmi diskutabilní medicínské, duchovní, etické i politické téma. Bude-li se k ní tetička v debatách s vámi vracet, trvejte si na svém. Zkuste se místo diskuse o euthanasii dotazovat: „Jak jinak bych ti mohla pomoci?“ „A jak ještě, a ještě, a ještě…?“ Možná byste zjistila, že by vzala zavděk alespoň samostatným pokojem ve stávajícím domově nebo pobytem v jiném.

Radikální změnu k lepšímu by mohl představovat hospic. Není snadné získat v něm místo, za pokus by to však stálo. Prostředí i zacházení s obyvateli je v nich nesrovnatelně důstojnější.

Samostatný pokoj v domově (ev. hospic) by byl sice nákladnější, ve srovnání s poplatky za legální euthanasii by šlo ale o zcela zanedbatelné částky.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky