Někdy i s dospělými dětmi mohou nastat problémy... Více najdete v galerii.

Koupili jsme si s manželem domek se zahradou, praskly na to všechny moje úspory, a já se těšila, jak o prázdninách budou vnoučata řádit na zahradě.

Tak tenhle víkend zase přijedou?“ otřásl se manžel neskrývaným děsem při představě, že poklidný víkend opět naruší návštěva dětí a on málem ohluchne z jejich hlaholení.

To zas budeš jen vařit a poskakovat kolem svých miláčků, chtěl jsem s tebou jet na výlet do jižních Čech,“ hudral naštvaně. Nápad, že na výlet můžeme jet všichni, okamžitě zavrhl.

Následující den byl manžel nevrlý a jen je okřikoval. Snažila jsem se s ním promluvit, ale on mne obvinil, že nejsem schopná se odpoutat od své rodiny, že on už hraje jen druhé housle, nechce pořád jen poslouchat řeči o tom, jak je Anička chytrá, jak hezky kreslí, jak jde šestiletému Frantovi fotbal, jak jsou moje dospělé děti úspěšné, jak bude z Adély dobrá lékařka atd. atd.

Mám je rád, ale nemusím to pořád poslouchat! Taky nechci, aby tu byli každý druhý víkend a půlku prázdnin!“ Naše spory došly tak daleko, že mi dal na vybranou: buď on, nebo moje rodina. „Stačí, když se tu objeví jednou za měsíc, to jsem schopen ještě ustát. A na tom trvám.“

Ultimátum? Vypadá to tak.

Možná jsem to s tím vychvalováním své rodiny a zejména vnoučat přepískla, třeba začal žárlit, vždyť sám děti neměl a neumí to s nimi. Ale přece je neodsunu na vedlejší kolej! Jinak si s manželem rozumím, máme mnoho společných zájmů, ale tuhle situaci řešit neumím. Nejhorší je, že to ani nemám s kým probrat, a tak trpím nespavostí a mým každodenním společníkem je bezradnost.

Kateřina, Opava

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

Není asi moc moudré nabízet vlastní zkušenosti, snad má ale i psycholog právo zachovat se nemoudře. Mám tři děti, celkem pět vnoučat s poměrně velkým věkovým rozpětím. Se všemi jsem byl a s těmi nejmladšími ještě jsem v poměrně častém kontaktu. Jsou prima, nestydím se říct, že je miluji.

Vídáme se občas o víkendech, někdy u nás přespí, jezdíme na lyže i na letní dovolené. Pár let se však přistihuji, jak jsem po některých jejich návštěvách unavený a jak bych někdy dal přednost poklidu. Takže jsem s to pochopit, jak se manžel paní Kateřiny cítí. Žil v bezdětném manželství, lhostejno, zda to byla svobodná volba, nebo se jen nezadařilo, navyklý na svůj klid. Zvolené ultimátum bychom sice jen těžko mohli považovat za vrchol vztahové diplomacie, na druhou stranu se alespoň vyjádřil dost jasně.

To by mohlo být východiskem pro hledání přijatelného kompromisu. Třeba ve formě třítýdenního cyklu. Jeden víkend jen oni dva spolu. Druhý víkend návštěva vnoučat a třetí třeba rybaření s tím, že by bylo na Kateřině, zda se k němu přidá, vydá se za vnoučaty nebo si doma udělá „bene“. Po manželovi by neměla chtít, aby její děti a vnoučata miloval, úplně postačí, když bude tolerovat její kontakty s nimi.

Autor: Eva Hirschová