Kamila (41): Touha po úspěchu na sociálních sítích mi málem zmrzačila dítě

Život s dítětem
Život s dítětem

Jmenuji se Kamila a je mi 41 let. Po dvojčatech, která jsem porodila krátce po svých dvacátých narozeninách, jsem se zařekla, že další děti nechci. Z první lásky se ale nakonec vyklubal muž mého života a po celé roky, kdy jsem se lopotila za dětmi, upřednostňovala jejich zájmy před svými, utrhovala si od úst, aby ony měly, stál při mně a podporoval mě. Byl to risk, ještě dlouho po porodu jsem si jeho oddaností nebyla stoprocentně jistá.

V galerii najdete tipy na život s dítětem.

Do stejné řeky

V krizi mě ale vždycky podržel a dnes už vím, že lepšího parťáka jsem si nemohla přát. Jak děti odrostly a moje péče jim začala být na obtíž, vztah s Milanem nabral nový směr a já zahořela láskou jako kdysi. Dvojčata oslavila sedmnácté narozeniny a já začala koketovat s myšlenkou na dítě. Ve svých osmatřiceti letech jsem tak znovu ležela na porodním sále a vítala do rodiny roztomilého benjamínka.

Zodpovědnost

Na druhý pokus už to nebylo trápení, ale pohádka. Užívala jsem si s Laurou každou minutku. Možná to bylo zkušenostmi, možná věkem. Dvě děti na prahu dospělosti jsme ale nemohli nechat stát stranou, a tak se náš nejmladší uzlík musel o pozornost dělit. Stalo se to v době, kdy se děti rozhodovaly, na kterou univerzitu povedou jejich další kroky. Obě se chtěly vydat za technickým oborem. Laurinku jsme dali k mé sestře na hlídání a odjeli jsme na den otevřených dveří. Dceři už byly dva roky a s tetou se pravidelně vídala. Trable byly v nedohlednu.

Celý den jsme si užili, byl to osvěžující čas s dětmi. Za pár měsíců vykročí do světa a jen těžko předvídat, kam je studium nebo láska zavane. Každou chvilku jsem si na dceru vzpomněla, ale věděla jsem, že je o ni dobře postaráno. Nebyl důvod k obavám. Už jsme jeli po dálnici domů, když mi zavrněl telefon. Oznámení o novém příspěvku na sociálních sítích mě akorát vyrušilo z čilé konverzace. Chtěla jsem to přejít, ale bylo to od mé sestry. Tušila jsem, že dcera vyvedla něco, co stálo za sdílení. Nestačila jsem se divit. Na fotografii byla Laura, seděla u stěny a kovovou metličkou se rýpala v zásuvce. Komentář mě vytočil k nepříčetnosti.

Strach nebo vztek?

Zastavili jsme na nejbližším odpočívadle a já se domáhala vysvětlení. Nasupeně jsem přešlapovala kolem auta a snažila se zjistit, jestli je dcera v pořádku. „Trošku jí to pobouchalo, ale je v klidu. Teď už spí. No, uznej, takovou fotku jen tak někdo nemá.“ Byla jsem jako smyslů zbavená, křičela jsem, nadávala, sesypala jsem na ni hromadu výčitek. Manžel ani nestačil zaparkovat a já už si rozepínala bezpečnostní pás. Vyskočila jsem z auta a běžela za svou dcerou. Svlékla jsem ji a prohlížela ze všech stran. Sestra stála kousek ode mě a tvářila se pobaveně. „Jsi zbytečně hysterická. Nic jí není.“

„Jí ne, ale tobě zřejmě přeskočilo. Nepočítej, že bych ti ji ještě někdy svěřila.“ Už jsou to dva měsíce a já sestřiny pokusy o smíření ignoruji. Bojím se a mám vztek. Snad bych pochopila, že někde sebrala volně položenou metličku a v záchvatu objevování světa ji strčila do zásuvky, ale tu fotografii ji neodpustím. Stačila chvilka a pohroma byla na světě!

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna. 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky