Kamil: Neměl jsem to štěstí být milovaným dítětem

Prohlédněte si všechny fotografie (10)

Měl jsem mladší sestru. Okouzlující, chytrou, hezkou. Byla to vymodlená holčička a matka ji od první chvíle nade všechno milovala. Já byl tak nějak navíc. Projevy mateřské lásky jsem vlastně nikdy nezažil. Objetí, pohádka před spaním, pochvala, že jsem něco dobře udělal, stále jen kritika a mentorování.

„Neměl jsi tam lézt!“ „Odlož tu pitomou knihu a koukej nanosit dřevo!“ „Tu podlahu umyješ znovu, podívej se na ty šmouhy!“

Sestra nemusela dělat nic, ale já to nijak neprožíval. Měl jsem ji hrozně rád a myslím si, že i ona mne, vždycky se mě zastávala, když mne matka plísnila. Dělal jsem všechno pro to, abych si matčinu lásku zasloužil, ale to všechno bylo pořád málo. Ničím jsem se jí nezavděčil, ale měl jsem svou malou sestru, která si se mnou chtěla hrát, přiběhla, abych ji vzal do náruče, a když si položila svou malou hlavu na moje rameno a řekla „mám tě ráda“, byl jsem blahem bez sebe.

V pěti letech dostala leukémii. Matka s ní trávila všechen čas v nemocnici a já sestru navštěvoval, jak to jen bylo možné. Byl jsem jediným vhodným dárcem kostní dřeně, a tak tu byla naděje, že jí můj dar vrátí zdraví. Zákrok byl úspěšný, sestra se uzdravila, zase jí narostly vlásky a přibrala na váze, ale po třech letech se nemoc vrátila, udeřila s plnou silou a moje milovaná sestra umřela.

Ztratil jsem jedinou opravdu blízkou bytost, ale byla tady ještě máma, zoufalá a na pokraji sil, cítil jsem, že bych jí měl být oporou, utěšit ji v jejím žalu. Po pohřbu jsem se přihrnul k mámě, abych ji objal, chtěl jsem plakat s ní, oba jsme ztratili milovaného člověka, ale ona mne odstrčila se slovy: „To lepší dítě mi umřelo a to horší zůstalo!“

Otočila se ke mně zády a šla pryč, v jejích slovech byla výčitka, že jsem měl umřít já – a v tu chvíli jsem si přál, aby to tak opravdu bylo. Ta bolest byla nesmírná. Bylo mi patnáct, když mi sestra umřela. V šestnácti mne matka vypakovala z domu a já se všelijak protloukal. Nakonec jsem se vyučil a pak dálkově vystudoval vysokou školu.

Oženil jsem se a mám rodinu. S matkou jsem se nestýkal. O její smrti mne informovala teta a předala mi od ní dopis. Prosila mne v něm o odpuštění. Proč to neudělala dřív, když byl ještě čas?

Kamil, Kaplicko

Odborník radí

Marně jsem v příběhu Kamila hledal zmínku o otci; připustíme-li, že Kamilova matka nebyla postižena „neposkvrněným početím“, pak tam zřejmě kdysi nějaký otec figuroval.

Preferuje-li jeden z rodičů jedno dítě před druhým, pak ani jednomu z nich neposkytuje nejlepší vklad do budoucího života. Přítomnost otce by možná mohla být žádoucím prvkem, který by zmíněnou nerovnováhu alespoň poněkud vyvažoval. Kamil se od matky ve velmi syrové i surové podobě dozvěděl, že on je to „horší dítě“. Naštěstí jen zřídkakdy je preference jednoho dítěte před druhým tak nepokrytá. Přitom ji lze celkem snadno pochopit – jsou děti, které snáze získávají sympatie rodičů, jsou i takové, jimž se to moc nedaří.

Dětská zkušenost „nedomazlence“ nás může poznamenat i v dospělosti. Buď tím, že se větší blízkosti vyhýbáme a jsme bezkontaktní, nebo se naopak až ve zralém věku snažíme dohnat někdejší deficit projevů lásky. Může se stát, že je pak vymáháme tak silně, že tím partnery odrazujeme, ať už faktické, nebo jen potenciální.

Matčinu prosbu o odpuštění v dopise na rozloučenou lze chápat už jen jako projev (bohužel až příliš) pozdní lítosti!

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky