V galerii najdete tipy, jak získat práci snů.

Na levačku

Hned na začátku cítím povinnost přiznat, že jsem nebyla vždycky úplně férová holka. Do třiceti let jsem si s prací netykala a obě ruce měla levé. Místo toho, abych se zapřela a začala si vydělávat, několikrát jsem využila možnosti nebankovní půjčky. Tenkrát mi nedocházelo, že nebude z čeho splácet a pevnou smyčku kolem krku jsem nedokázala sama rozmotat. Pokaždé mě zachránila rodina. Stačilo ale pár měsíců a dala jsem se do kupy. Došlo mi, že takhle žít nechci, našla jsem si práci, muže, byt. V cestě za dětmi proti nám hrál vyšší věk a chatrné zdraví, ale podařilo se a v 36 letech jsem se stala poprvé matkou. Ležela jsem na pokoji s o patnáct let mladší dívkou a styděla se sama před sebou, když jsem si vzpomněla, jak lehkovážná jsem v jejím věku byla.

Pozorovatelka

Stalo se to před měsícem. Bydlíme ve třetím patře a máme krásný výhled na pěší zónu. Často sedávám u okna a pozoruji ruch. Manžel se mi kvůli tomu posmívá, že ve mně dřímají zbytky manýrů z dětství, které jsem trávila na vesnici, ale je mi to jedno. Ráda pozoruji. Byla jsem s dcerou doma sama a ze zatáčky vyšla poštovní doručovatelka. Zrovna jsem malé ohřívala mrkvový příkrm, když mě zaujalo dění venku. Nalepila jsem se na sklo a pozorovala. Nadité desky položila na odpadkový koš a začala se přehrabovat v batohu. Řadila dopisy a upomínky tak, aby jí šla práce co nejvíce od ruky. Tráva byla omrzlá a teploty byly hluboko pod bodem mrazu. "Proč takovou mravenčí práci neudělala v teple své kanceláře?" Už jsem chtěla od okna odejít, ale doručovatelka se sbalila, popadla batoh a desky sjely do křoví. Nevšimla si toho a šla dál. Pár minut jsem čekala u okna, jestli se náhodou nevrátí. Najednou ale proběhla a upalovala pěší zónou zpátky k poště. Bylo mi jasné, že něco není v pořádku. Vůbec ji nenapadlo, že by desky mohla ztratit jen před pár minutami. Dcera už sebou šila a nemohla jsem odejít. Manžel byl v práci a sousedi značně nevraživí. Oblékla jsem lehkou bundu a vyběhla do mrazu. Několikrát jsem se otočila, jestli mě někdo nevidí. Sebrala jsem desky a šla se schovat zpátky do tepla. Doma jsem je otevřela a bylo mi jasné, že doručovatelka čelí velkému problému. Bylo tam plno oznámení a peněz. Nakrmila jsem dceru a spřádala plány, co dál.

Čestně

Nebudu lhát. Kolem našeho domu nejsou nainstalované kamery, už je to širší centrum města, kam se pozornost neupírá. Takový balík peněz by se mi hodil, ale nemohla bych se sama na sebe podívat. Od chvíle životního obratu věřím v sílu karmy a nehodlám ji pokoušet. Ustrojila jsem se, dcerku zabalila do kombinézky a chlupaté čapky. Vyrazily jsme směrem k poště. Nejradši bych balíček odevzdala přímo naší doručovatelce, která mě dobře zná, ale už byla zase někde pryč. Vyčkaly jsme frontu k místní vedoucí. Vysvětlila jsem jí situaci a ona mi snad tisíckrát poděkovala. Slíbila, že mi bude dána poměrná část jako nálezné. Měla jsem ze sebe moc příjemný pocit. Na poště jsme se s malou zdržely, potřebovala jsem totiž zaplatit složenky, které byly jen pár dnů před splatností. Ten den tam ke vší smůle bylo lidí jako kobylek a práce šla pomalu.

Černá ovce

Už jsme byly na odchodu, když vyběhla vedoucí pošty. Akorát jsem zacházela do kanceláře a před poštou zastavilo policejní auto. Upadla jsem v podezření, že jsem si z nalezené částky ukrojila část pro sebe. Po letech, kdy se konečně nepotýkám s finančními problémy, mě moje minulost opět dýchala na záda. Na nálezné jsem musela okamžitě zapomenout a ještě vysvětlovat, kam se poděly dva tisíce. Svědomí jsem měla čisté, ale neměla jsem odvahu říct, co si skutečně myslím. "Kdybych chtěla krást, nechám si všechny peníze a oznámení spálím." Předhodili mi, že moje platební morálka nebyla vždycky na jedničku a nejsem důvěryhodný člověk. Bylo mi neskutečně trapně. Dodnes nevím, kam se ty peníze poděly. Možná zůstaly ležet u odpadkového koše, možná vypadly cestou, možná došlo k chybě součtu a částka se neshodovala s výsledkem. Je tolik možností, co se mohlo stát, ale stín padl na mě.

Doručovatelka na mě od té doby hledí skrz prsty a balíčky si nechávám pro jistotu posílat na menší pobočku na sídliště. Mám to sice přes půlku města, ale aspoň to spojím se zdravotní procházkou. Možná je to trest za to, že jsem měla vlastní vinou tak pomalý a kostrbatý rozjezd do života.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.