Po šesti měsících randění se vzali a začali se pokoušet o dítě. Netrvalo dlouho a Elisabeth držela v ruce těhotenský test s pozitivním výsledkem. Nemohli se dočkat a ruku v ruce chodili na každé vyšetření, kde se mohli setkat se svým drobkem. Zvrat přišel v momentě, kdy gynekoložka položila jednoduchou otázku. "Chcete znát pohlaví dítěte?"

Něco je špatně

Elisabeth čekal menší test a o výsledky si musela po týdnu sama zavolat. Nikdo jí ale nechtěl odpovědět a říct, jestli čeká dívku nebo chlapce. "Zavolejte později, měla byste mluvit přímo s lékařem, jako sestra nejsem kompetentní s vámi o tom hovořit." Nastávající rodiče nechápali, proč by jim zdravotní sestra nemohla bez průtahů sdělit informaci o pohlaví jejich dítěte. Začínali se bát. Elisabeth už to nakonec nevydržela a změnila tón. "Čekáte chlapce," ozvalo se a druhá strana zavěsila. Na další prohlídku šel pár s obavami, co se bude dít. Stále však věřili, že šlo jen o nedorozumění a všechno je v pořádku. Nebylo.

Konečná

Poslali je ke specialistovi, který se zaměřuje na genetické vady. Elisabeth čekala dítě, kterému prokázali Downův syndrom. V ordinaci na ně nečekal člověk, který by jim dopřál psychickou podporu a poradil, jak se s takovým postižením vyrovnat, ale lékař, který je víceméně nutil k tomu, aby těhotenství Elisabeth ukončili. Všude na zdech byla hesla, která nepočítala s variantou, že by dítě s postižením mělo dostat šanci na život. O rady, jak se rychle oklepat z potratu, ani jeden z nich nestál. Ve dvacátém týdnu o interrupci ani jeden z nich neuvažoval. Rozhodli se dotáhnout to až do konce a dát šanci tomu drobkovi, kterého Elisabeth s láskou nosila pod srdcem. Další návštěvy u gynekologa nebo specialisty se proměnily v peklo. Nahlíželi na ni jako na blázna, co chce dokázat nemožné.

Nejsme v tom sami

Svíraly je pochyby, jestli si neberou moc velké sousto. Nemohli by si postesknout, že jim péče o postižené dítě přerůstá přes hlavu. Hned by jim předhodili, že měli svou hlavu. Dva měsíce před porodem narazila Elisabeth na skupinku maminek, které se potýkají se stejnými problémy. Downům syndrom je problém, ale dá se s ním žít. Rodiče se musí naladit na stejný rytmus jako dítě a respektovat jeho tempo. Záleží na míře postižení. Hned po narození si Elisabeth přiložila malého Edwarda na hrudník a pocítila ohromný nával štěstí. Dnes je mu sedm měsíců a dělá svým rodičům jen samou radost. Postižení je znát na vývoji i vzhledu, ale rodičovská láska jede na plné obrátky. Dodnes Elisabeth ani Justin nezapomněli na chvíle, kdy jim bylo důrazně doporučováno, aby cestu za dítětem vzdali. Každý Edwardův úsměv dokazuje, že se rozhodli správně.