Co je dobré stihnout do padesátky, najdete v galerii. Drahomíra toho má ještě mnoho před sebou!

Jsem 10 let vdaná, matka dvou dětí. Bývala jsem celkem spokojená manželka, navíc přesvědčená, že dělám všechno podle svého nejlepšího svědomí. Manžel si nikdy nestěžoval. Chutnalo mu moje jídlo, netrval na vzorně nažehlených košilích, doma pomáhal a věnoval se dětem.

Všechno se změnilo poté, co přešel do nového zaměstnání. Nebo spíš – zaměstnání změnilo manžela.

Začalo to Vánocemi. „Pečeš pořád jen pět druhů cukroví,“ posteskl si. „To moje kolegyně Libuška jich má patnáct. K tomu stihne tři vánočky a tažený štrúdl. Tys mi nikdy neupekla tažený štrúdl!“

Jednou, než jsem se vdala, jsem to zkusila. A tou věcí tak dlouho bušila do stolu, až mi vyletěla z ruky a prolétla otevřeným oknem. Přistála u nohou sousedky, která právě venčila psa. Málem ji trefil šlak a máma, tehdy jsem u ní ještě bydlela, mohla puknout smíchy. Myslela jsem, že tou historkou manžela pobavím, ale on se zachmuřil.

Debatu ukončil výrokem, že bez taženého štrúdlu nejsou Vánoce Vánocemi.

Pustila jsem to z hlavy, ale pak přišel manžel s tím, že obědvat by se mělo vždy ve stejnou hodinu. Je to prý zdraví prospěšné. „Jsme snad z toho nemocní?“ opáčila jsem. Následovala přednáška na téma význam pravidelnosti a citace ze školení kolegyně Kristýny. U Kristýny prý obědvají přesně, ale přesně ve 12.30. A to bychom měli zavést taky.

K dokonalé Libušce a ještě dokonalejší Kristýně přibyla časem i naprosto úžasná Amálie. Peče na Vánoce 20 druhů cukroví, bezchybně žehlí košile, dvakrát za měsíc myje okna a o víkendech nabízí rodině dva druhy jídla k obědu! A ke stolu zasedají v pravé poledne! Navíc je krásná, vtipná a štíhlá jako laň.

Tak nevím: Buď ty baby lžou, protože chtějí toho mého ulovit, nebo lže on, protože už ho některá z nich ulovila. Už mi jde na nervy, ale na naléhání, že chci s těmi ženskými zázraky osobně probrat nejen, jak se dělá tažený štrúdl, ale jak natáhnout čas, dělá hluchého.

Drahomíra, Plzeňsko

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

Milá Drahomíro, mohu pouze spekulovat, co vašeho muže vede ke všem těm výhradám. Téměř jistě to není následek náhlého prozření, že život bez taženého štrúdlu není život, ale jen pouhé živoření. Jen se mi nechce věřit, že by se mu kolegyně chlubily počtem druhů cukroví, protažeností štrúdlů nebo pravidelností stravy. Lze sice připustit, že se muži s věkem mění chutě a že vedle rohlíčků, lineckého, vosích hnízd, medvědích tlapek a plněných košíčků se mu zachtělo ještě zázvorek a dalších pamlsků. Případně že po nich toužil vždy, dosud však tu touhu v sobě potlačoval, až vytryskla jak vroucí pramen.

Asi by se našly ještě další nepravděpodobné alternativy, jedna z těch pravděpodobnějších variant je, že se mu ty kolegyně líbí a on si o nich chtěl s někým blízkým pouze popovídat. Nebo mu na vás vadí něco jiného a ze zbabělosti se utíká ke zdánlivě neškodnému tématu štrúdlu. Co by se asi dělo, kdybyste se ho poptala, zda nechce táhnout? Když ano, že natahovací štrúdl kvůli tomu hotovit nemíníte.

Jak by se asi tvářil na vaše obdivné líčení, jak vám kolega Petr spravil vypadávající šuple pracovního stolu, jak vás Vítek naučil pracovat v Excelu a Slávek jak tvrdí, že prý může třikrát po sobě. A že by vám to rád ukázal? Sice nevíte, co že to může třikrát po sobě, ale zvědavost vám možná nedá…